V domě bylo uklizeno tak, jak se patřilo – podlahy se leskly, nádobí bylo pečlivě umyté, prádlo vyprané a složené. Přesto v nitru Stanislavy Rychlýové panoval chaos. Myšlenky ji neustále hlodaly a nedaly jí klid.
„Kde jsem udělala chybu? Vždyť jsem chtěla pro Rostislava Petříčka jen to nejlepší,“ přehrávala si pořád dokola. „A on? Ani si na vlastní matku nevzpomene.“
Noci trávila bděním, často se rozplakala, litovala sama sebe a propadala se do sebelítosti. Z vedlejší vesnice k ní doléhaly zprávy – Beáta Smutnýová porodila syna, nastoupila do školy učit a o malého se stará prababička, Věra Moravecová.
Tyto novinky ji však netěšily, spíš v ní rozdmýchávaly další vlnu hořkosti a zášti vůči snaše.
„Zlodějka,“ syčela. „Ukradla mi syna.“
Touha spatřit dítě byla silnější než rozum. Stanislava se na chlapce šla podívat potají. Když z dálky sledovala, jak Věra Moravecová chová vnuka v náručí, sevřelo se jí srdce bolestnou závistí.
„Kdyby měl Rostislav jinou ženu, dokázala bych toho kluka mít ráda,“ přesvědčovala sama sebe. „Ale tahle… ta mi vzala všechno. Syna i vnuka.“
Starý, dobře známý pocit nenávisti v ní znovu vzplál. Přijmout dítě Beáty Smutnýové pro ni bylo nemyslitelné, za hranicí toho, co byla ochotná připustit.
Neustálé rozrušení a zlé myšlenky se podepsaly i na jejím zdraví. Chřadla, často stonala, až se nakonec odhodlala zajít za místní vědmou. Zaplatila jí, vyslechla si sliby, že syn brzy prozře a od nenáviděné manželky se odvrátí.
Stanislava pak netrpělivě čekala, že se Rostislav vrátí do rodného domu. Místo toho ji zastihla zpráva, která ji zaskočila – Beáta zemřela při druhém porodu.
„No vidíš,“ zaradovala se. „Všechno se vyřešilo samo. Teď se Rostislav určitě vrátí. Je mladý, hezký, ještě si najde lepší ženu. Miminko se dá hned svěřit jiné rodině, a staršího kluka pošleme do dětského domova. Kdo by se divil? Chlap sám dvě děti neutáhne.“
Dny míjely, ale syn nepřijížděl. Naopak se povídalo, že hluboce truchlí po zesnulé ženě. To už Stanislava nevydržela, rozhněvala se a vypravila se za ním sama. Rostislav Petříček však dlouho nechápal, co po něm vlastně matka chce a kam svými slovy míří.