Marcela Jelínková se pohodlně opřela o opěradlo židle a s výrazem, který se snažil působit mile, ale vyzníval spíš vypočítavě, se znovu ujala slova.
„Víš, drahá, zrovna dnes jsem přemýšlela o tom, že by kuchyň potřebovala pořádnou obnovu,“ pronesla sladce. „Ty staré skříňky už mají svá nejlepší léta dávno za sebou. Nová kuchyňská linka by byla ideální. A tvoje prémie… no není to snad dar z nebes? Určitě bys přece své tchyni neodmítla takovou drobnou pomoc.“
Natálie zůstala stát jako přimražená. Chvíli měla pocit, že špatně slyšela. Její odměna, peníze vydělané po měsících vyčerpávající práce, měly posloužit na rekonstrukci kuchyně, která ani nebyla její?
„Marcelo…“ začala opatrně, snažila se udržet hlas klidný, „já bych k tomu ráda—“
„Samozřejmě že neodmítne,“ skočil jí do řeči Miloslav a automaticky ji objal kolem ramen. „Viď, lásko? Máma si to zaslouží, pomůžeme jí.“
Natálii se stáhl žaludek. Podívala se na manžela s nadějí, že v jeho očích najde oporu, ale odpovědí jí byl jen nejistý, omluvný úsměv.
„Miloslave, potřebuju s tebou mluvit,“ řekla pevně a jemně se mu vyprostila z náruče. „O samotě.“
Vyšli na balkon. Večer byl chladný, ale Natálie si toho sotva všímala. Uvnitř to v ní vřelo.
„Jak jsi to mohl udělat?“ zeptala se tlumeně. „Jak jsi mohl mluvit o mé prémii, aniž by ses mě zeptal? A proč jsi rovnou souhlasil s tím, že ty peníze dáš své matce?“
Miloslav se zatvářil rozpačitě. Přejel si rukou po krku a vyhýbal se jejímu pohledu.
„No tak, Natálko… vždyť o nic nejde,“ začal smířlivě. „Máma si jen přeje hezčí kuchyň. My jí přece můžeme pomoct.“
„Pomoci?“ ozvala se Natálie ostřeji, než zamýšlela. „A co naše plány? Vždyť jsme se domlouvali, že budeme opravovat tady, náš byt!“
„To může klidně počkat,“ pokrčil Miloslav rameny. „Upřímně, je to starý byt. A máma… ta to potřebuje víc.“
„Starý byt?“ přerušila ho Natálie. „Tohle je můj domov, Miloslave. A já nemám v úmyslu utrácet své peníze za rozmary tvojí matky.“
Miloslav se zamračil.
„Přeháníš. Víš přece, co si o tomhle bytě myslím. Navrhoval jsem přece společné bydlení někde jinde. Máma to myslí dobře.“
„Dobře pro koho?“ zeptala se Natálie a ucítila, jak se jí do očí derou slzy. „Pro nás, nebo hlavně pro sebe?“
„Tohle není poslední prémie, kterou dostaneš,“ mávl rukou Miloslav. „S rekonstrukcí ti pomůžu později. Teď udělej radost mámě, už jsem jí to slíbil.“
V tu chvíli se na balkoně objevila Marcela Jelínková.
„Tak co, hrdličky, jste domluvení?“ usmála se nedočkavě. „Kdy vyrazíme vybírat kuchyňský nábytek?“
Natálie se zhluboka nadechla. Podívala se střídavě na tchyni a na manžela a náhle jí došlo, že už dál ustupovat nedokáže.
„Nikdy,“ pronesla klidně, ale rozhodně. „Nikam nepojedeme. Ty peníze jsou moje a jen já rozhodnu, jak s nimi naložím.“
Marcela překvapeně pozvedla obočí.
„Jak to myslíš, že tvoje?“ ohradila se. „Jste přece rodina. V rodině je všechno společné.“
„Ne, Marcelo,“ zavrtěla Natálie hlavou. „Tuhle prémii jsem si vydělala sama, vlastní prací. A nenechám nikoho, aby o mých penězích rozhodoval za mě.“
Miloslav se pokusil zasáhnout.
„Natálie, prosím tě, nedělej z toho—“
Ale ona ho už neposlouchala. Otočila se, odešla z balkonu a nechala za sebou manžela i tchyni stát v rozpacích.
V ložnici za sebou zavřela dveře a klesla na postel. Tělo se jí třáslo napětím i bolestí. Jak se mohlo stát, že radost z ocenění její práce se během jediného večera proměnila v takovýhle chaos?
Najednou se jí do mysli vkradla znepokojivá myšlenka: co když to nebylo poprvé, kdy Miloslav s matkou rozhodovali bez ní? Co když ji celou dobu nenápadně tlačili tam, kam se jim to hodilo?
Po zádech jí přeběhl mráz. Začala si vybavovat všechny ty podivné momenty z posledních měsíců, zvláštní chování manžela i jeho matky…