Tiché útržky rozhovorů, které náhle utichaly pokaždé, když vstoupila do místnosti, i ty zvláštní pohledy, jimiž si Miloslav s Marcelou Jelínkovou vyměňovali významy beze slov, jí zpětně připadaly až děsivě zřetelné. Teprve teď si dokázala poskládat mozaiku posledních měsíců a obraz, který z ní vystupoval, se jí vůbec nelíbil.
Následující dny se pro Natálii Planýovou proměnily v nekonečný sled nervů, výčitek a tichého nátlaku. Marcela Jelínková se v jejich bytě objevovala prakticky denně, jako by si tam zřídila druhý domov. Neustále opakovala řeči o „rodinné povinnosti“ a připomínala, že by Natálie měla přispět na rekonstrukci kuchyně, protože rodina přece drží při sobě. Miloslav mezitím kličkoval mezi vážnými tématy, vyhýbal se přímým odpovědím a pokaždé to shodil větami typu: „Prosím tě, nehroťme to,“ nebo „Máma to myslí dobře, nechce nic špatného.“
Natálie měla pocit, že se ocitla v pasti bez východu. Jakmile se pokusila ozvat nebo jasně vymezit své hranice, Marcela protočila oči a s pohrdavým úsměvem utrousila:
— Ach jo, ty holky z malých měst… žádná úcta ke starším.
Jednoho večera, kdy bylo napětí v bytě tak husté, že by se dalo krájet, se Natálie odhodlala k radikálnímu kroku. Počkala, až Miloslav odejde do práce a jeho matka se vrátí k sobě domů. Pak bez dlouhého přemýšlení naházela do tašky nejnutnější věci a vytočila číslo své dlouholeté kamarádky Karolíny Vaněkové.
— Kájo, můžu u tebe pár dní přespat? — ozvala se roztřeseným hlasem. — Potřebuju si srovnat myšlenky.
Karolína nekladla žádné zbytečné otázky a hned souhlasila. O hodinu později už Natálie seděla u ní v kuchyni, s hrnkem čaje v ruce, a mezi vzlyky ze sebe dostávala všechnu nahromaděnou bolest i zklamání.
— Naty, nenapadlo tě někdy, že tohle mohli mít promyšlené od samého začátku? — zeptala se Karolína opatrně, když si vyslechla celý příběh.
Natálie na ni překvapeně pohlédla.
— Jak to myslíš?
— Podívej se na to logicky, — Karolína začala počítat na prstech. — Máš byt v centru, slušnou práci a stabilní příjem. A Miloslav? I přes veškeré řeči o výjimečnosti pořád bydlí s mámou a žádné velké úspěchy za ním nejsou. Nepřijde ti to podezřelé?
Natálie se zamyslela. Za dva roky manželství se Miloslav nikam neposunul, pořád si stěžoval na „nespravedlivé šéfy“ a vyprávění o luxusním životě před svatbou zůstalo jen u slov. Žádné drahé auto, žádné úspory, žádné účty. Zato se pravidelně vracel k tématu společného bydlení a prodeje „toho jejího bytu“.
— Panebože… byla jsem opravdu tak slepá? — zašeptala Natálie a v krku jí narostl těžký uzel.
Karolína ji obejmula kolem ramen.
— Nevyčítej si to. Když má člověk rád, často nevidí věci takové, jaké jsou. Důležité je, že ti to teď dochází.
Další dny strávila Natálie u Karolíny, ponořená do vlastních myšlenek a snažila se pochopit, kam se její život vlastně stočil. Miloslav jí opakovaně volal a psal zprávy, ale ona je nechávala bez odpovědi. Věděla, že zatím nemá sílu s ním mluvit.
Čtvrtý den Karolína vpadla do pokoje s mobilem v ruce a výrazem, který nevěstil nic dobrého.
— Naty, tohle musíš vidět. Hned.
Na displeji se objevila fotografie inzerátu na prodej bytu. Jejího bytu.
— To… to je nějaký omyl, — vydechla Natálie a podlomila se jí kolena. — Já jsem nic neprodávala. Nikomu jsem k tomu nedala souhlas.
— Okamžitě zavolej tomu makléři, — zavelela Karolína.
S třesoucíma se rukama Natálie vytočila číslo uvedené v inzerátu. Krátký rozhovor stačil k tomu, aby zbledla jako stěna.
— Kájo… oni zfalšovali plnou moc, — řekla ochraptěle. — Miloslav s matkou se snaží prodat můj byt za mými zády.
V tu chvíli v ní něco definitivně prasklo. Nejistota i zbytky pochyb se rozplynuly a vystřídalo je chladné, soustředěné odhodlání.
— Takhle to nenechám, — pronesla pevně. — Musím jednat. Nevíš o nějakém dobrém právníkovi?
Následující týdny se pro Natálii změnily v noční můru, když podala oznámení na policii kvůli pokusu o podvod a začala krok za krokem rozplétat síť lží, která se kolem ní utahovala.