Zářijový vítr honil po chodníku spadané listí a vířil je kolem mých nohou. Dávala jsem si pozor, abych na ně nešlápla – nové boty jsem si chtěla ušetřit aspoň na pár prvních týdnů. Holky vedle mě živě rozebíraly nedávné divadelní představení, ale já je přestala vnímat. Pohled mi uvízl na postavě, kterou bych poznala kdekoli, i se zavřenýma očima. Seděla osaměle na lavičce u cesty.
Miroslav Blažek byl k nepoznání. Viditelně zhubl a zelená bunda, kterou jsem mu kdysi vybrala v akci, na něm visela, jako by byla o dvě čísla větší. Když zvedl hlavu, naše pohledy se setkaly.
„Renato Rychlýová, máš chvilku?“ oslovil mě. Hlas měl zastřený, cizí.
Zaváhala jsem. Přesně před čtyřiadevadesáti dny si tenhle muž sbalil kufr, oznámil mi, že se zamiloval do jiné – mladší, prý zajímavější – a bez ohlédnutí odešel. A teď seděl přede mnou, s očima plnýma únavy a tiché prosby.
„Holky, běžte beze mě,“ řekla jsem a podala kytici chryzantém i kabelku Simoně Urbanové. „Můžete to hodit ke mně domů? Klíče jsou v boční kapse.“
Počkala jsem, až zmizí za rohem, a teprve potom jsem si sedla na opačný konec lavičky.
„Poslouchám,“ pronesla jsem chladněji, než jsem měla v úmyslu.
„Potřebuju pomoct,“ díval se upřeně na své ruce. „Jsem nemocný. Není to maličkost.“
„A?“ nadzvedla jsem obočí.
„Čeká mě léčba. Sám to nezvládnu… Ona… Kristýna Moudrýová…“ hledal slova a dělal dlouhé pauzy. „Řekla, že se nechce starat o nemocného, a vyhodila mě.“
Rozesmála jsem se tak hlasitě, že se kolemjdoucí se psem ohlédl.
„Takže jdeš za mnou?“ zakryla jsem si dlaňmi oči. „Vážně? Odejdeš ke slečně, která tě při prvních potížích pošle k vodě, a čekáš, že tě já přijmu s otevřenou náručí?“
„Nechci se vracet,“ bránil se Miroslav a přejel si rukama po obličeji. „Jen nemám kam jít. Dočasně. Než se dám dohromady.“
„Byt máš,“ připomněla jsem mu.
„Pronajal jsem ho na rok. Chtěli jsme s Kristýnou bydlet v novém komplexu.“
Přikývla jsem, spíš sama pro sebe. „Pamatuješ, cos mi tehdy řekl? Že máš novou kapitolu života. Tak věz, že já taky. A v té mojí pro tebe místo není.“
Vstala jsem, ale chytil mě za zápěstí.
„Prosím, Renato, nemám kam jít.“
„To už není moje starost,“ vyprostila jsem se. „Přemýšlet ses měl dřív.“
Doma mě uvítala známá vůně kakaa a smích kamarádek. Chryzantémy už stály v keramické váze na konferenčním stolku.
„Tak co chtěl?“ zeptala se Simona a podala mi horký hrnek.
„Vrátit se,“ sesunula jsem se do křesla. „Mladá ho vyhodila, jakmile zjistila, že má zdravotní potíže.“
„A cos mu řekla?“ přisunula Jitka Navrátilová talířek se sušenkami.
„Pravdu. Že žiju svůj život.“
Jenže to byla spíš fráze než realita. Po jeho odchodu jsem týdny bloudila bytem a nevěděla, co se sebou. Pak jsem náhodou narazila na inzerát, že hledají lidi do cukrářské dílny, a rozhodla se všechno otočit. Každý den jsem teď z čokolády a marcipánu tvořila malé zázraky, našla si nové známé, začala chodit dvakrát týdně plavat. Všechno se postupně uklidňovalo, jen prázdné místo uvnitř jsem vyplňovala činnostmi.
„Jsi silná,“ uznala Simona. „Teď si slabost dovolit nemůžeš.“
„A co mu vlastně je?“ zajímala se Jitka.
„Neptala jsem se,“ pokrčila jsem rameny. „A nechci to vědět.“
Lhala jsem. Chtěla jsem to vědět až příliš, a právě to mě na sobě rozčilovalo.
Když kamarádky odešly, pustila jsem si hudbu, ale myšlenky stejně utíkaly zpátky k Miroslavovi. Třicet šest let společného života – a konec v podobě zrady a dnešní návštěvy. Opravdu čekal, že se může vrátit ve chvíli, kdy se mu všechno sesypalo?
Zazvonil telefon. Volala Lucie Vaněková, naše dcera.
„Mami, táta tě našel?“ zeptala se bez pozdravu.
„Byl tady,“ odpověděla jsem a ztišila hudbu. „Volal ti?“
„Ano,“ zachvěl se jí hlas. „Je u nás. Mami, není na tom dobře a já mám strach.“