Uvnitř se mi sevřel žaludek.
„Co se mu stalo?“ vydechla jsem.
„Se srdcem. Musí na operaci a pak ho čeká dlouhá rekonvalescence. Kristýna Moudrýová ho vyhodila prakticky okamžitě, jakmile se to dozvěděla.“
„To mě vůbec nepřekvapuje,“ ucedila jsem. „Proč by se mladá holka chtěla zatěžovat nemocným chlapem?“
„Mami, prosím,“ povzdechla si Lucie Vaněková. „Ať je to, jak chce, pořád je to tvůj manžel.“
„Bývalý manžel,“ opravila jsem ji chladně. „Rozhodl se sám.“
„Jenže teď potřebuje pomoct,“ prosila. „Radim Švec říká, že ty bys mu mohla pomoct.“
„Radim?“ ironicky jsem se pousmála. „A tvůj muž si nechce vzít mého ex k sobě domů?“
„V jednopokojovém bytě, kde jsme s Radimem a synem, už teď sotva dýcháme,“ mluvila tiše, ale vytrvale. „Ty máš aspoň dva pokoje. A jsi tam sama.“
„Sama proto, že tvůj otec dal přednost pětadvacetileté!“ vyjela jsem. „A teď ho mám litovat?“
„Ty přece taková nejsi,“ zasáhla přesně to citlivé místo. „Udělal chybu, ale teď je prostě v průšvihu.“
Po skončení hovoru jsem seděla dlouho potmě. Miroslav Blažek. Muž, se kterým jsem vychovala rodinu. Ten samý, který mě zradil. A zároveň člověk, kterého život dohnal do kouta.
Ráno jsem se vydala k Lucii. Bydleli na okraji města v malém bytě pořízeném na hypotéku před třemi lety. Radim pracoval jako technický specialista ve firmě vyrábějící elektroniku, Lucie si nedávno našla místo v oblasti organizace akcí. Peněz nikdy nebylo nazbyt, ale zvládali to. Malý Tadeáš Růžička právě nastoupil do školky a všechno se točilo kolem něj.
Miroslav seděl u kuchyňského stolu a pomalu popíjel zelený čaj. Vypadal ještě hůř než včera, unaveně, vybledle.
„Ahoj,“ řekl nejistě, když mě spatřil.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem a posadila se naproti. „Lucie mi řekla, co se děje.“
„Nechtěl jsem tě do toho tahat,“ uhnul pohledem.
„Stejně se to stalo,“ založila jsem ruce. „Tak co přesně ti je?“
„Bez operace to nepůjde.“
„Kdy?“
„Za osm dní. A pak asi dva měsíce zotavování.“
Pozorovala jsem ho a měla pocit, že koukám na cizího člověka. Kam zmizel ten sebejistý muž, který mi kdysi sliboval věrnost v dobrém i zlém?
„Lítost ode mě nečekej,“ pronesla jsem po chvíli. „Ale můžeš u mě zůstat do operace a pak po dobu rekonvalescence. Potom se odstěhuješ.“
„Děkuju,“ přikývl, aniž by zvedl oči.
„Nedělej si iluze,“ vstala jsem. „Dělám to kvůli Lucii. Má o tebe strach.“
Přestěhoval se ještě ten den. Uvolnila jsem pokoj pro hosty, povlékla čisté ložní prádlo, ukázala mu, kde co je, a odešla do práce. Když jsem se vrátila, spal. Uvařila jsem večeři pro dva, ale jedla jsem sama – nedokázala jsem s ním sedět u jednoho stolu.
Další dny se nesly v napjatém tichu. Pokoušel se se mnou mluvit, ale pokaždé jsem to utnula. Neměla jsem mu co říct.
V den zákroku jsem si vzala volno a doprovodila ho do nemocnice. Ne ze soucitu, ale z povinnosti. Než ho odvezli na sál, sevřel mi ruku.
„Kdyby se něco pokazilo…“
„Nic se nepokazí,“ uhnula jsem. „Ty se vždycky nějak vykroutíš.“
Operace trvala šest hodin. Seděla jsem na chodbě a bezmyšlenkovitě listovala vším, co tam měli. Lucie se zastavila jen krátce, musela zpátky za Tadeášem, který dostal horečku.
Když lékař oznámil, že zákrok proběhl úspěšně, jen jsem přikývla. Necítila jsem radost ani úlevu. Jen vyčerpání.
Miroslava převezli na pokoj. Ležel bledý, obklopený hadičkami a přístroji. Sedla jsem si vedle něj a sledovala pravidelný pohyb jeho hrudi.
„Ty mě nenávidíš, že?“ ozval se náhle, aniž by otevřel oči.
„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Jen k tobě nic necítím.“
Ta slova nebyla pravda. Uvnitř se ve mně mísilo tolik emocí, že jsem je sotva dokázala udržet pod kontrolou, ale přiznat to by znamenalo ukázat slabost.