Stála jsem v předsíni před zrcadlem a s přehnanou přísností si prohlížela vlastní odraz. Všechno na mně muselo působit obyčejně, téměř nenápadně. Džíny, za které bych normálně dala klidně tři tisíce, jsem vyměnila za levný kousek z běžného řetězce. Luxusní bunda šla stranou a nahradil ji péřák z druhé ruky, koupený výhradně pro dnešní představení. Dokonce i kabelku jsem vyměnila – místo značkové jsem si vzala obnošenou látkovou, kterou jsem kdysi objevila u mámy ve skříni.
— Myslíš to vážně? — Kryštof Dlouhý na mě hleděl s otevřeným údivem. — Proč se takhle přestrojuješ, Gábi?
— Chci poznat, jací doopravdy jsou tvoji rodiče, — odpověděla jsem a upravila si schválně jednoduchý účes. — Sám jsi říkal, že tvoje maminka je dost… vybíravá, pokud jde o lidi kolem tebe.
Za celý rok našeho vztahu mě Kryštof ani jednou nepřivedl domů. Vždycky se našla nějaká výmluva: jednou nemoc, jindy služební cesta, pak zase nevhodná chvíle. Teď už ale nebylo kam utíkat. Rozhodli jsme se pro svatbu a setkání s rodiči se nedalo dál odkládat.
— Ona je jen opatrná, — řekl nervózně a poopravil si kravatu. — Od té doby, co se můj bratr oženil… no, prostě to nedopadlo dobře.
Ten příběh jsem znala.
Jeho starší bratr Rostislav Procházka si vzal ženu, o níž se v rodině mluvilo jako o někom, kdo ho jen využíval. Rozvod byl hlučný, plný hádek, tahanic o majetek a nekonečných soudních sporů.
— Chápu. Právě proto si to chci ověřit, — stiskla jsem Kryštofovi ruku. — Potřebuju vědět, s kým mám tu čest. Jestli mě dokážou přijmout jen kvůli penězům, pak o jaké upřímnosti se můžeme bavit?
Hluboce si povzdechl.
Kryštof pracoval jako programátor a vydělával slušně, ale na moje příjmy zdaleka nedosahoval. Já vedla oddělení digitálního marketingu ve velké IT firmě a čtyři sta tisíc korun měsíčně nebyla náhoda, ale výsledek deseti let tvrdé práce a neustálého vzdělávání.
Tohle všechno ale netušil. Domníval se, že mám plat jako běžná manažerka — kolem sta tisíc, nic víc.
— Jsou to dobří lidé, jen se o mě bojí, — objal mě kolem ramen. — Máma potřebuje řád a jistotu. Táta je klidnější, ale mámu vždycky poslechne.
— Právě proto mě zajímá, co pro ně ta „jistota“ znamená. Jestli moje povaha, nebo stav mého účtu.
Jeli jsme k nim na sídliště na okraji Prahy. Ne mým obvyklým mercedesem, ale starším hyundaiem, který mi půjčila kamarádka. Kryštof celou cestu mlčel a jen občas po mně nervózně pokukoval.
— A co když se ti jejich chování nebude líbit? — zeptal se nakonec.
— Řeknu pravdu, — odpověděla jsem a zastavila na červené. — Chystáme se vzít. To znamená, že se stanou mou rodinou. Potřebuju vědět, do čeho jdu.
— Někdy jsi až moc zásadová, — povzdechl si.
— A vadí ti to?
— Ne. Asi právě proto jsem se do tebe zamiloval.
Usmála jsem se. O jeho citech jsem nepochybovala. Věděla jsem ale také, jak moc pro něj rodina znamená. Pokud by mě rodiče odmítli, mohlo by to ohrozit všechno, co jsme spolu budovali.
Proto tenhle malý test. Aby se ukázalo, jak na tom kdo je, a aby bylo jasno hned na začátku.
Zaparkovali jsme u obyčejného paneláku. Kryštof si nervózně uhladil oblečení.
— Nechceš to ještě přehodnotit a být sama sebou? — zkusil to naposledy.
— Už je pozdě, — vzala jsem do ruky ošoupanou tašku. — Jsme tady.
Do šestého patra jsme šli pěšky, výtah byl samozřejmě mimo provoz. Cítila jsem, jak je Kryštof napjatý, i když nic neříkal.
Na chodbě vytahoval klíče, ale dřív než je stačil použít, otevřely se dveře. Stála v nich žena kolem padesátky, s pečlivým účesem a v domácím oblečení, které však rozhodně nepůsobilo levně.
— Kryštůfku! — objala syna a přitom si mě pozorně změřila. — Tak ty jsi ta Gabriela?
— Ano, mami. — otočil se ke mně. — Gábi, tohle je moje maminka, Helena Mlynářová.
Podala jsem jí ruku a nasadila lehce nesmělý úsměv.
— Těší mě, Kryštof o vás hodně mluvil.
— Pojďte dál, pojďte, — přejela mě rychlým hodnotícím pohledem. — Odložte si.
Svlékla jsem levný péřák, pod ním obyčejný rolák. Její oči se na okamžik zastavily u mých bot — naštěstí také bez značky.
— Pojďte do obýváku. Zdeňku! — zavolala do bytu. — Už jsou tady!
Z vedlejší místnosti vyšel vysoký, prošedivělý muž v domácích kalhotách a košili. Působil klidně a inteligentně.
— To je táta, Zdeněk Válek, — představil mě Kryštof.
— Těší mě, konečně se poznáváme, — stiskl mi ruku s upřímným úsměvem.
Byl mnohem příjemnější než jeho žena. Bez toho chladného zkoumání v očích.
— Pojďme ke stolu, — vyzvala nás Helena Mlynářová. — Upekla jsem tvoje oblíbené koláče, Kryštůfku.
U jídla se rozjel zdvořilý, ale velmi cílený rozhovor. Otázky na práci, rodinu i plány do budoucna padaly jedna za druhou, pečlivě maskované jako nezávazná konverzace. Já klidně a bez okolků vyprávěla o svých rodičích, o zaměstnání i o tom, jaký život vedu, a přitom jsem bedlivě sledovala jejich reakce, protože jsem cítila, že právě teď se rozhoduje o mnohem víc, než se navenek zdálo.