Vyprávěla jsem dál o své rodině. Maminka pracuje jako zdravotní sestra na poliklinice, tatínek je zámečník ve výrobním závodě. U zaměstnání jsem si ale pomohla drobnou lží – představila jsem se jako obyčejná administrativní manažerka v menší firmě, bez ambicí budících pozornost.
— A platově jste na tom jak? — zeptala se Helena Mlynářová bez okolků. — Chápete, že je pro nás důležité, aby Kryštof nenesl všechno finanční břemeno sám.
Kryštof okamžitě zrudl.
— Mami, prosím tě…
— To je v pořádku, — odpověděla jsem klidně a lehce se usmála. — Vaše obavy chápu. Vydělávám zhruba čtyřicet tisíc korun. Není to žádný luxus, ale na běžný život to stačí.
Helena Mlynářová si vyměnila pohled se Zdeňkem Válkem. Bylo vidět, jak si v duchu sčítá čísla a skládá si obraz našeho případného společného rozpočtu.
— A co další vyhlídky? Nějaký postup, ambice? — pokračovala neúnavně ve svém výslechu.
— Snažím se, — odpověděla jsem tišeji, téměř nesměle. — Ale bez známostí a bez vysoké školy je to těžké. Mám jen technickou školu.
Ve skutečnosti jsem měla dva vysokoškolské diplomy – ekonomii a marketing – a k tomu ještě MBA, které jsem dokončila dálkově už při práci. Teď se mi ale hodilo působit nenápadně a obyčejně.
— A odkud pochází rodina Gabriely Pražákové? — zapojil se do rozhovoru Zdeněk Válek.
— Z Třebíče. Rodiče tam pořád žijí, mají vlastní domek. Není velký, ale je jejich.
— Aha, — přikývla Helena Mlynářová. — A přemýšleli jste už o dětech? Kryštof je má moc rád.
S Kryštofem jsme tohle téma probírali mnohokrát. Oba jsme po rodině toužili, ale shodli jsme se, že není kam spěchat. Nejdřív jsme chtěli pevnou půdu pod nohama.
— Ano, určitě, — odpověděla jsem. — Jen ne hned první rok. Ráda bych se nejdřív postavila na vlastní nohy.
— To je rozumné, — ozval se překvapivě Zdeněk Válek. — Rodina znamená odpovědnost.
Helena Mlynářová si však zřejmě už udělala jasno. Její tón se ochladil, odpovídala stroze a brzy se zcela obrátila ke Kryštofovi. Začala s ním probírat rodinné záležitosti, jako bych u stolu vůbec neseděla.
Kryštof cítil napětí, snažil se mě do hovoru znovu vtáhnout, ale jeho matka systematicky přehlížela každou mou poznámku.
Na závěr večeře vstala.
— Kryštůfku, pojď mi pomoct uklidit nádobí do kuchyně.
Zůstala jsem sama se Zdeňkem Válkem. Nalil si čaj a zadíval se na mě pozorným, ale spíš unaveným pohledem.
— Neberte si to osobně, — řekl tiše. — Helena má o syny prostě strach.
— To chápu, — odpověděla jsem upřímně. — Každá matka chce pro své dítě to nejlepší.
— Přesně tak. Po tom, co se stalo s Rostislavem Procházkou, je hodně opatrná, — povzdechl si. — Jeho žena působila jako anděl. A pak se ukázalo…
— Co se stalo?
— Vyšlo najevo, že měla dluhy přes jeden a půl milionu korun. Rostislav to všechno zaplatil, myslel si, že jde o dočasný problém. Jenže pak se přišlo na to, že hazarduje. Další dluhy, další splácení. A když se rozvedli, vysoudila z něj polovinu bytu, který kupoval výhradně ze svých peněz.
Byl to smutný příběh a já jejich obavy dokázala pochopit. Přesto mě bodlo něco jiného – připadala jsem si, jako bych od první chvíle patřila do kolonky „riziko“.
Z kuchyně se ozývaly tlumené hlasy. Kryštof cosi vysvětloval, Helena Mlynářová odpovídala ostře, ale potichu. Snažila jsem se zachytit slova, ale nedařilo se mi to.
— Vy o schopnostech svého syna pochybujete? — zeptala jsem se Zdeňka Válka. — Myslím o jeho úsudku při výběru lidí.
Usmál se.
— Kryštof je dobrý kluk. Možná až příliš důvěřivý. V lidech vidí hlavně to hezké.
— A to je špatně?
— Ne špatně. Jen nebezpečné v dnešní době.
Hlasy v kuchyni zesílily. Pak jsem zaslechla, jak Helena Mlynářová zvýšila hlas:
— Podívej se na ni! Co vlastně je zač? Čtyřicet tisíc plat, technická škola, rodiče z maloměsta…
— Mami, to přece není podstatné! — ozval se Kryštof. — Já ji miluju.
— Láska je krásná věc, — odsekla. — Ale z čeho budete žít? Z tvého platu? A až přijdou děti? Vždyť ona do rodiny sotva přinese nějaké peníze!
Bylo mi z toho zle. Zdeněk Válek znejistěl, očividně si uvědomoval, že slyším každé slovo.
— Nechcete jít na balkon? — navrhl rozpačitě.
— Ne, — vstala jsem. — Už jsem slyšela dost.
— Gabrielo, neberte si to tak…
— Jak jinak by se to dalo brát? — sáhla jsem po kabelce. — Omluvte mě, půjdu.
V tom okamžiku se z kuchyně ozvala rána, jako by něco spadlo na zem. Kryštof vyběhl ven rozrušený, celý červený v obličeji.
— Gábi, počkej!
— Nemá to smysl, — zamířila jsem ke dveřím.
— Co se děje? — vyšla za námi Helena Mlynářová, utírala si ruce do utěrky. V jejím hlase nebyla ani stopa účasti. — Ještě jsme přece neskončili rozhovor.
— Myslím, že už ano, — otočila jsem se k ní. — Vaše stanovisko je mi naprosto jasné.
— Jaké stanovisko? Já se jen snažím pochopit, kdo se uchází o roli manželky mého syna.
— Uchází? — ucítila jsem, jak se ve mně zvedá vztek. — O nic se neucházím. My se s Kryštofem prostě máme rádi.
— Láska, láska, — mávla rukou. — A pak? On se bude dřít, aby vás oba uživil, zatímco ty budeš sedět doma nebo pracovat za směšných čtyřicet tisíc!
— Mami! — snažil se ji zastavit Kryštof.
— Neříkej mi mami! — uťala ho. — Mám právo vědět, s kým se můj syn spojuje. Už jednou jsem viděla, jak kvůli špatnému výběru člověka dokáže jediný…