— Nikam dneska nejdu, — pronesl Radovan Procházka nečekaně hned poté, co vešel do bytu.
Nevyslovil své obvyklé „jsem doma“. Beze slova položil tašku na komodu, pověsil kabát, zout se, všechno klidně, pomalu, s až nepříjemnou samozřejmostí. Jako by šlo o naprosto obyčejný večer, bez jakéhokoli významu.
Karolína Malířová na něj hleděla v naprostém úžasu.
Přitom dnešní den byl všechno možné, jen ne obyčejný. Slavili dvacet let společného života. Před měsícem se dohodli, že výročí oslaví — a byl to on, kdo s tím přišel. Radovan. Ne ona. A Karolína byla připravená vyrazit okamžitě, přestože obvykle měla sklony zdržovat se. Ještě před pěti minutami stála před zrcadlem: lodičky na podpatku, elegantní vínové šaty, pečlivě upravené vlasy, decentní líčení…
Restaurace byla zamluvená, stoly nachystané, výzdoba hotová. Hosté se už začali scházet — psala jí o tom dcera. Stačilo jen počkat na manžela a vyrazit společně. A on teď tvrdil, že nikam nejde.
— Radovane, co se děje? — zeptala se tiše.
— Nemám chuť někam chodit. Už mě nebaví přetvářka. Jsem unavený z role starostlivého, oddaného manžela.
— Role? Děláš si legraci? — vydechla Karolína nevěřícně.
— Vůbec ne, Karolíno. Mluvím naprosto vážně. Pravda je taková, že jsem tě nikdy nemiloval. Všechna ta léta, která jsme spolu strávili, byla chyba.
— Rozumím, — řekla po krátké pauze.
Šok z její tváře ještě úplně nezmizel, ale ovládla se překvapivě rychle. Přistoupila k věšáku, sundala si připravený kabát, oblékla ho, pohlédla na sebe do zrcadla, lehce si upravila účes, vzala do ruky malou kabelku a teprve potom se znovu podívala na manžela.
— To, že sis srovnal život tak, že jsi žil s ženou, kterou jsi nemiloval, je tvoje záležitost, — pronesla klidně. — Já jsem ale měla skvělého muže. Laskavého partnera. Výborného otce našich dětí. Pro mě bylo to manželství šťastné. A za to ti děkuji.
Radovan zamrkal. Očekával výbuch emocí, slzy, výčitky, hysterii. Místo toho dostal chladné, důstojné rozloučení, jako by se na tu chvíli připravovala celé roky.
— Ty ani nechceš vědět proč? — zeptal se ostřeji, než zamýšlel.
— Proč bych měla? — pokrčila rameny a pevně sevřela kabelku. — Znám tě dost dobře. Vím, že po takových slovech se lidé nevracejí. A víš co? Prožila jsem dvacet let svého života. A byly dobré.
— Klidně zůstaň doma, — dodala. — Nebo jdi kamkoli chceš. To už je tvoje věc.
Pak otevřela dveře a odešla.
Karolína vyšla před dům a zhluboka se nadechla chladného večerního vzduchu. Bylo sychravo, lehce se zachvěla a rozhlédla se kolem sebe, jako by svět viděla po dlouhé době znovu, jasněji než dřív.
„Pořád se dá začít znovu. I po dvaceti letech manželství,“ proběhlo jí hlavou.
Taxi přijelo téměř okamžitě. Nastoupila, nadiktovala adresu restaurace, opřela se o sedadlo a zavřela oči.
A tehdy se jí do mysli nahrnuly vzpomínky, jedna za druhou.
Klidně se mohli nikdy nepotkat. Mohli se minout, projít kolem sebe a ani se neohlédnout. Jenže ten den Karolína nestihla autobus, protože se zastavila v knihkupectví a místo plánovaných pěti minut tam strávila čtvrt hodiny.
Autobus měl přijet každou chvíli. Spěchala, nekoukala pod nohy, zakopla a málem upadla. Málem — protože ji zachytil mladý muž, který šel právě kolem.
— Moc děkuji, — vyhrkla Karolína a hned se znovu rozběhla.
— A kam tak pospícháte? — ozval se vedle ní, kráčel s ní svižným krokem.
Měl hluboký, lehce chraplavý hlas. Oči pozorné, i když výraz tváře zůstával zdrženlivý.
— Na autobus. Dneska nestíhám, — odpověděla zadýchaně, aniž by zpomalila. — Už odjíždí! Ještě jednou díky!
Na poslední chvíli naskočila do autobusu, dveře se za ní zavřely a ona si s úlevou oddechla.
Zdánlivě obyčejná náhoda. Setkání bez významu. Dva lidé, kteří se potkali a zase rozešli, jako lodě na moři. Jenže zjevně na něj zapůsobila, protože druhý den na ni čekal na zastávce, nastoupil do stejného autobusu a společně jeli až do jejího města, povídali si a smáli se. Pak následovala další setkání. On nebyl výřečný, zato uměl naslouchat. A Karolína se zamilovávala — pomalu, nenápadně, ale do hloubky.
Když ji požádal o ruku, plakala štěstím. Klečel před ní, v ruce prsten a říkal:
— Nejsem romantik. Ale ty jsi moje žena…