„A co když s ním vážně není něco v pořádku?“ nadhodil syn po chvíli ticha. „Teď si vzpomínám… četl jsem, že podobné výkyvy chování může způsobovat i nádor na mozku. Mami, neměla ses přece jen stěhovat?“
Karolína Malířová zavrtěla hlavou. „Jak to myslíš, že neměla? Zůstat už nešlo. Dal mi to jasně najevo – chtěl, abych odešla a uvolnila byt.“
„Promluvíme s ním,“ ujistila ji dcera klidným hlasem. „Společně.“
Rozvod Karolínu zasáhl mnohem hlouběji, než by kdy byla ochotná přiznat. Ne okolí. Dokonce ani sama sobě.
„Teď je čas myslet hlavně na sebe,“ nabádala ji kamarádka Beáta Starýová. „Zkus tanec, fitness, bazén… seznamuj se, choď mezi lidi. Uvidíš, za půl roku se ti uleví.“ Karolína jen mlčky přikyvovala. Co taky říkat, když už dávno měla své záliby a prázdná rozhodně nebyla.
„Hlavně se drž,“ dodala Beáta na rozloučenou a spěchala za svými povinnostmi. Karolína se opřela v kavárně o opěradlo židle a ponořila se do vlastních myšlenek.
Z rozjímání ji vytrhl cizí hlas. „Na co myslí tak půvabná neznámá?“
Lekla se. Chvíli jí trvalo, než pochopila, že otázka patří jí. Naproti seděl muž, kterého nikdy předtím neviděla.
„Na budoucnost,“ odpověděla po krátké pauze. „Na tu svou.“
„Sebastian Modrý,“ představil se s úsměvem. „Co kdybychom si dali kávu? Umím věštit z lógru. Opravdu. Zkusíme to?“ zeptal se s lehkostí.
„Karolína,“ reagovala. „Dobře, proč ne.“
Chvíli si povídali a Sebastian se brzy pokusil posunout setkání dál.
„Rád bych tě vídal častěji,“ řekl otevřeně. „Třeba i jako partnerku.“
„Myslíš pracovně, nebo osobně?“ zeptala se bez obalu.
Usmála se, ale v duchu si pomyslela, že přesně tohle jí teď scházelo nejméně.
Sebastian se jí postupně začal doslova lepit na paty. Nejprve telefonoval – prý kvůli práci. Občas i bez zjevného důvodu. Karolína byla podrážděná a nechápala, odkud má její číslo.
Později nabízel pomoc. „Slyšel jsem, že se zajímáš o galerie. Znám lidi, kteří tě můžou zasvětit.“ Jindy přišel s tím, že pokud by chtěla rozjet internetový obchod, je připravený finančně pomoci. A pak dodal větu, která jí nebyla příjemná: „Líbí se mi, jak silná jsi. Na ženu, která právě přišla o jistotu.“
Začala se mu vyhýbat. Rušila schůzky, neodpovídala na zprávy. Na nový vztah nebyla připravená. „Proč jsem s ním tehdy vůbec šla na kávu?“ vyčítala si. Jenže vrátit čas nešlo. A jeho dotěrnost sílila.
Jednoho večera, když se vracela domů, na ni čekal před vchodem. „Proč mi nebereš telefon?“ zeptal se ostře.
„Protože potřebuji být sama,“ odpověděla klidně.
„Takže mě nepozveš nahoru?“ nadzvedl obočí.
„Ne,“ zavrtěla hlavou a v té chvíli jí došlo, že nestačí změnit jen číslo. Bude muset změnit celý život.
Vybrala si místo stranou zájmu. Ne hlavní město ani velké centrum, ale malé, tiché město, kde ji nikdo neznal. Nebyly tam vzpomínky na Radovana Procházku, na rozpad manželství ani na Sebastiana. Jen dlážděné uličky, vůně kávy z pouličních podniků a klid, po kterém dlouho toužila. Byt byl prostý – dva pokoje, vysoké stropy, dřevěná podlaha, minimum nábytku. Stačilo jí to. Knihy srovnala do polic, vystavila fotografie dětí a jednu starou rodinnou, z doby, kdy ještě byli spolu a Radovan se usmíval, i když zřídka.
Po půl roce za ní přijely děti. Syn tradičně vážný, s kufrem plným knih a notebookem. Dcera s fotoaparátem a nekonečnou řadou otázek.
„Tak co?“ zeptala se Karolína a zapnula konvici. „Jak se vám tu líbí?“
„Je to krásné,“ řekla Kristýna Čermáková a dívala se z okna. „Ale mami… měla bys přestat utíkat.“
„Já neutíkám,“ odpověděla tiše. „Jen pokračuji dál.“
„Odjela jsi, protože tě vyděsil. To je útěk,“ namítla dcera.
„Kristýno, nech toho,“ ozval se syn. „Ona ví, čím si prošla. A pořád to není lehké.“
Karolína se na ně oba usmála – vděčně a s nádechem smutku. „Nelituji, že jsem odjela,“ řekla klidně. „Tady mám prostor být sama sebou a začít znovu po svém.“