Slova o zradě ještě visela ve vzduchu, když jsem se nadechla a rozhodla se to utnout.
— Už dost těch her, — zvedla jsem se od stolu a opřela dlaně o opěradlo židle. — Radko Benešová, žádné peníze vám dávat nebudeme. Pokud skutečně potřebujete operaci, klidně s vámi pojedeme do nemocnice, promluvíme si s lékaři a zaplatíme zákrok přímo zařízení. Ale předat jen tak tři sta tisíc korun? To opravdu ne.
— Jak si dovoluješ mi nevěřit?! — hlas jí vyskočil o několik tónů výš. — Já jsem přece Sebastianova matka!
— No a? — pokrčila jsem rameny, klidně, ale pevně. — To vám nedává právo nás tahat za nos a vylákat z nás peníze.
— Sebastiáne! — sevřela ho za ruku tak prudce, až sebou trhl. — Řekni jí něco! Uveď svou ženu do mezí!
Stál nehybně a upíral pohled do podlahy. Přesně jsem tušila, co se mu honí hlavou. Na jedné misce vah stála matka, která ho po smrti otce vychovala sama. Na té druhé já — jeho žena, se kterou už pět let sdílel život. A mezi tím nutnost rozhodnout se, která strana má tentokrát pravdu.
— Mami, — ozval se po dlouhé pauze, — Zuzana má pravdu. Jestli jde o operaci, pojďme k lékaři společně. Zaplatíme všechno, co bude potřeba.
Radce Benešové zrudl obličej vzteky.
— Takže vy mi nevěříte? Vlastnímu člověku?!
— Po té záležitosti se zuby… ne, — přiznal Sebastian bez obalu.
Zaskočilo mě to. Obvykle se jí snažil krýt záda až do poslední chvíle, hledal omluvy a vysvětlení. Tentokrát však něco prasklo.
— Výborně! — vyskočila prudce ze židle. — Tak si tu žijte spolu! A až umřu, budete litovat!
Popadla kabelku a už u dveří ještě procedila:
— Nejsi můj syn, Sebastiáne. Jsi zrádce!
Dveře bouchly tak silně, že se zachvěla okna. Zůstali jsme sedět v tichu kuchyně, jen jsme si vyměnili pohledy.
— Promiň, — řekl tlumeně. — Měl jsem to zastavit už dávno.
— Proč jsi to neudělal? — zeptala jsem se, přestože odpověď byla jasná.
— Je to moje máma, Zuzko. Jediný blízký člověk, kromě tebe. Věřil jsem, že opravdu potřebuje pomoct.
Opřel se o opěradlo a unaveně si povzdechl.
— Teď si ale vybavuju, kolikrát to už udělala. Pamatuješ, když jsme byli čerstvě po svatbě? Nutně prý potřebovala peníze na rekonstrukci bytu. Dali jsme jí všechny svatební dary. A pak jsem náhodou zjistil, že si za to odjela odpočinout.
Vzpomínala jsem si moc dobře. Tehdy jsme bydleli v malém pronajatém bytě na okraji města a obraceli každou korunu. A Radka Benešová si užívala pobyt ve Špindlerově Mlýně a posílala nám fotky s popiskem „léčím si zdraví“.
— A když se narodila Eliška, — pokračoval, — vytáhla z nás peníze na léky. Tvrdila, že má problémy se srdcem. Dali jsme jí poslední úspory. A za týden mi sousedka říkala, že ji viděla v luxusním kožešnictví.
— Tehdy si koupila norkový kožich, — přikývla jsem. — Za čtyři sta tisíc.
— Nechtěl jsem tomu uvěřit, — promnul si spánky. — Pořád jsem si říkal, že třeba měla dárek, nebo někde vyhrála. Dneska mi to přijde směšné.
Chvíli jsme mlčeli. Venku se spustil déšť a kapky bubnovaly do parapetu.
— Co budeme dělat teď? — zeptala jsem se.
— Netuším, — zavrtěl hlavou. — Ona se nevzdá. Bude volat, chodit sem, dělat scény.
A měl pravdu. Neuplynula ani hodina a začaly vyzvánět telefony. Nejdřív jeho, pak můj. Nezvedali jsme to. Následovaly zprávy.
„Sebíku, strašně mě bolí srdce, volám sanitku!“
„Synku, umírám, opravdu nepřijedeš?“
„Zuzano, tohle je celé tvoje vina! Zničila jsi naši rodinu!“
— Co když se jí opravdu něco stalo? — znervózněl Sebastian po desáté zprávě.
— Kdyby ano, nebyla by na mobilu, ale v nemocnici, — odpověděla jsem klidně. — Je to manipulace. Přesně ví, kam mířit.
Stejně jsem viděla, jak ho to nahlodává. Neustále kontroloval displej, četl nové zprávy. Radka Benešová dokonale znala jeho slabiny.
K večeru změnila strategii. Tón zpráv se proměnil v lítost a něhu.
„Sebíku, promiň, přehnala jsem to.“
„Synáčku, pojďme si v klidu promluvit, mám tě ráda.“
„Přijeďte se Zuzkou na čaj, upekla jsem tvůj oblíbený koláč.“
— Co kdybychom tam zajeli? — navrhl váhavě. — Vždyť se omlouvá.
— Neomlouvá, — zavrtěla jsem hlavou. — Jen zkouší jiný přístup. Přijedeme, popláče si, pohostí nás a pak se zase dostaneme k penězům. Tentokrát už nebude chtít tři sta, ale „jen“ sto padesát. Jako že udělala kompromis.
Mlčel. Věděl, že mám pravdu, jen to bolelo přijmout.
— Nemyslíš, že jsme na ni možná moc tvrdí? — zkusil ještě. — Je starší, sama…
— Sama? — nadzvedla jsem obočí. — Má kolem sebe spoustu kamarádek, každý týden divadlo, restaurace, návštěvy na chatě. O jaké samotě mluvíme?
— Ale rodinu…
— To je její volba. Sama nás od sebe odstrčila lhaním a vydíráním. Kolik ještě?
Druhý den vytáhla těžký kalibr. Začaly nám volat její známé.
— Zuzanko, — spustila medovým hlasem Miroslava Zelenýová, nejlepší kamarádka Radky Benešové…
A v tu chvíli bylo jasné, že tahle kapitola zdaleka nekončí.