Říkala jsem jí, že to nebude trvat dlouho. Jenže čím častěji jsem tu větu opakovala, tím méně jsem jí sama věřila.
Jedné noci, po mimořádně vyčerpávající směně, jsem už napětí neunesla. Sedla jsem si na postel a znovu vytočila číslo Ondřeje Planého. Telefon dlouho vyzváněl. Pak se ozval cizí ženský hlas.
„Prosím?“
Prsty mi ztuhly, jako by mi do nich někdo vpustil led.
„Promiňte… je tam Ondřej Planý?“ vypravila jsem ze sebe.
Na druhém konci se rozhostilo krátké ticho. „Je ve sprše,“ odpověděla klidně. „Kdo ho hledá?“
Hovor jsem ukončila bez jediného slova.
Srdce mi bušilo tak silně, až mě bolela hruď. Seděla jsem bez hnutí na kraji postele, telefon sevřený v dlani, a snažila se pochopit, co se právě stalo. V hlavě se mi rojily racionální výmluvy — pečovatelka, známá, snad někdo z rodiny. Jenže tón jejího hlasu, jistota, s jakou odpověděla, i ten naprostý klid… to všechno působilo až příliš samozřejmě.
Asi po půlhodině mi Ondřej zavolal zpátky.
„Eliško, volala jsi? Měl jsem mobil v jiné místnosti.“
„Kdo to zvedl?“ zeptala jsem se potichu.
„Asi omyl. Tady to blbne, signál je hrozný.“
Mluvil rychle, trhaně, jako by se snažil předejít dalším otázkám. Nechala jsem to být. Řekla jsem, že jsem unavená, a hovor ukončila.
Tu noc jsem téměř nezamhouřila oko. Myšlenky se mi zamotávaly jedna přes druhou, úzkost se mi usazovala v žaludku, ale pořád jsem se křečovitě držela naděje, že existuje rozumné vysvětlení.
Uběhl další týden. A pak ještě jeden. Ondřej se přestal ozývat úplně.
Tehdy jsem se rozhodla.
Vzala jsem si volno, sbalila Rozálii malý batůžek a řekla jí, že pojedeme navštívit babičku. Byla nadšená, po cestě nepřestávala povídat a těšila se, jak tatínka překvapíme.
Dům Boženy Malé nás přivítal nepřirozeným tichem. Na dvoře stálo auto, které jsem nikdy předtím neviděla. Branka nebyla zamčená. Zaklepala jsem — nic. Zkusila jsem dveře. S tichým zavrzáním se pootevřely.
A tehdy jsem zaslechla hlasy.
„Říkal jsi přece, že nepřijede,“ ozvala se podrážděná žena.
„Nečekal jsem, že se sebere a přijede i s dítětem,“ odpověděl Ondřej.
„A chceš jí to vůbec nějak vysvětlit?“
Zůstala jsem stát jako přimražená. Rozálie mě držela za ruku a netušila, co se děje.
„Později. Teď na to není chvíle,“ zamumlal. „Máma je pořád v pokoji.“
„Jaká máma?“ odfrkla si žena. „Vždyť je už dva týdny v lázních.“
Před očima se mi zatmělo.
Otevřela jsem dveře dokořán a vstoupila do předsíně. Ondřej stál u kuchyňského stolu. Vedle něj vysoká tmavovláska, zhruba v mém věku, v domácím županu.
Zbledl.
„Eliško… ty jsi tady?“
Neodpověděla jsem. Rozálie se ke mně přitiskla.
„Tati?“ pípla nejistě.
Žena si pomalu sundala ručník z háčku, jako by si vychutnávala dramatickou scénu.
„Tak tohle jsi ty,“ pronesla s chladným úsměvem. „Takže tohle je ta tvoje ‚dočasná komplikace‘?“
Ondřej si přejel rukama po vlasech.
„Není to tak, jak to vypadá…“
V tu chvíli se ve mně cosi uklidnilo. Zvláštní, téměř děsivý klid.
„Kde je Božena Malá?“ zeptala jsem se bez emocí.
Sklopil zrak. „V rehabilitačním centru. Měla zhoršení stavu, ale teď je to stabilní.“
„Tak proč jsi mi lhal?“
„Já… nevěděl jsem, jak to říct.“
„A kdo je ona?“ kývla jsem směrem k ženě.
„Iveta Blažková,“ odpověděla klidně sama za sebe. „Jsme spolu už rok.“
Rok.
Nekřičela jsem. Nesesula jsem se. Jen jsem si vzala Rozálii do náruče.
„Takže jsi neodjel za matkou,“ řekla jsem tiše. „Odjel jsi za ní.“
Ondřej ke mně udělal krok. „Počkej, Eliško. Je to složité. Byl jsem zmatený. Ty jsi pořád v práci, věčně unavená, my dva jsme se od sebe vzdálili…“
Hořce jsem se pousmála. „A ty ses rozhodl to vyřešit tím, že sis našel jinou a nechal sedmileté dítě bez vysvětlení?“
Iveta si založila ruce na hrudi. „Chtěl ti to říct. Jen nevěděl kdy.“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem tiše. „To zní velmi čestně.“
Rozálie se mi v náručí třásla a šeptem začala: „Maminko, p…“