„Pojedeme domů,“ zašeptala Rozálie a přitiskla se ke mně.
Otočila jsem se ke dveřím a bez dalšího váhání zamířila ven.
„Eliško!“ zavolal za mnou Ondřej Planý. „Pořád jsem tvůj manžel!“
Zastavila jsem se až na prahu. Neotočila jsem se k němu, jen jsem klidným hlasem odpověděla: „Už ne. Jen sis to ještě nestihl připustit.“
Vyšly jsme ven. Usadila jsem Rozálii do auta, nastartovala, ale ruce se mi třásly tak silně, že mi klíček málem vyklouzl z prstů. Jakmile jsme vyjely, hráz povolila. Slzy mi stékaly po tvářích a já je nedokázala zastavit. Rozálie mlčela, jen mě tiše hladila po rameni, jako by role byly na chvíli obrácené.
„Mami,“ ozvala se po chvíli nejistě, „táta už nás nemá rád?“
Chvíli jsem hledala slova, která by nebolela víc, než musela. „On… udělal velkou chybu, zlatíčko.“
Telefon se poprvé rozezněl asi po hodině. Pak znovu. A znovu. Nezvedla jsem to ani jednou.
O dva dny později mi volala Božena Malá. „Eliško, co se děje? Ondřej se mi neozývá. Měl se u mě včera zastavit.“
Řekla jsem jí všechno, bez obalu a bez emocí. Na druhém konci linky se rozhostilo dlouhé ticho. „Tak takhle to je…“ vydechla nakonec. „Promiň. Netušila jsem to.“
Za týden stál Ondřej u našich dveří. V ruce kytici, ve tváři provinilý výraz. „Došlo mi to. Ukončím to s ní. Dej mi ještě jednu šanci.“
Dívala jsem se na muže, se kterým jsem prožila víc než deset let, a necítila jsem vůbec nic. „Rozhodl ses už dávno,“ odpověděla jsem klidně.
Klesl přede mnou na kolena. „Kvůli Rozálii…“
Zavřela jsem dveře.
O měsíc později jsem podala žádost o rozvod. Iveta Blažková zmizela z jeho života stejně rychle, jako se v něm objevila. Zůstal sám. Psával, volal, chodil kolem domu. Já se mezitím učila znovu existovat.
Některé noci jsem zírala do stropu a přemýšlela, v jakém bodě jsme sešli z cesty. Jindy jsem se přistihla, že stále čekám na jeho kroky v předsíni. A občas jsem skoro uvěřila, že by se všechno dalo slepit zpátky.
Jenže každé ráno jsem míjela Rozáliiny obrázky na zdi. Teď jsme na nich byly jen my dvě, držely se za ruce a usmívaly se opravdově. A mně docházelo, že před námi je úplně jiný život.
Uplynulo půl roku. Podzim nenápadně přešel v zimu a jaro se pak nesměle podívalo do našich oken. Svět se pomalu, ale vytrvale usazoval do nové rovnováhy. Pracovala jsem dál na klinice, brala noční služby, vracela se domů unavená až na kost, ale už ne do prostoru plného očekávání – spíš do místa, kde jsem se znovu učila dýchat.
Rozálie se změnila. Ztišila se, byla vnímavější, jako by dospěla příliš brzy. Večer si ke mně sedávala, opřela se o rameno a mlčky sledovala pohádky. Cítila jsem vinu, že jsem ji nedokázala uchránit před bolestí, kterou jí způsobil vlastní otec.
Začaly jsme chodit k dětské psycholožce. Zpočátku jen kreslila šedé domy a osamělé postavy. Jednou ale nakreslila mě s obrovskými křídly a sebe maličkou pod nimi. „To jsi ty, mami,“ řekla vážně. „Ty mě chráníš.“ V ordinaci jsem to vydržela, ale na chodbě jsem se rozplakala.
Ondřej se objevoval pravidelně. Nosil dárky, knížky, plyšáky. Rozálie je přijímala slušně, ale s odstupem. Občas si mě chtěl vzít stranou. „Pořád tě miluju,“ šeptal. „Zničil jsem všechno vlastní hloupostí. Dovol mi být aspoň s dcerou.“
Kontakt jsem mu nezakazovala. Byl jejím otcem, i když selhal jako manžel. Přesto po každé jeho návštěvě zůstávala ve vzduchu tíha.
Jednou se zdržel déle než obvykle. Rozálie už byla ve svém pokoji a my zůstali sami v kuchyni. „Eliško,“ začal a upíral pohled do desky stolu, „Iveta byla těhotná. Před měsícem o dítě přišla a pak odjela.“
Mlčela jsem.
„Teď jsem úplně sám,“ dodal.
Podívala jsem se na něj. „Nebyl jsi sám, Ondřeji. Měl jsi rodinu. A odešel jsi od ní vlastní vůlí.“