— A takhle se mnou mluvíš? Já se u vás celý den dřela! Nevděčnice! Petře, slyšíš, jak se mnou tvoje žena mluví?
— Mami… — začal Petr, ale Lucie ho gestem zastavila.
— Mluvím s vámi tak, jak si zasloužíte. Vtrhla jste mi do soukromí a zničila mou práci. To bylo naposledy, co jste byla v našem bytě.
— Cože?! Petře! Ty dovolíš té… té náfuce takhle se mnou mluvit? Já jsem tvoje matka! Mám právo chodit ke svému synovi, kdy chci!
Petr mlčel, rozervaný mezi dvěma nejdůležitějšími ženami svého života. Lucie viděla ten boj v jeho tváři a chápala — jestli se teď nepostaví na její stranu, jejich manželství skončí.
— Petře, — řekla tiše, — vyber si. Buď teď své matce řekneš, že už nikdy nesmí do našeho bytu bez pozvání, nebo si sbalím věci a odejdu. Navždy.
Dagmar v telefonu zalapala po dechu:
— Petře! Ona ti vyhrožuje! Slyšíš to? Vydírá tě! Vždyť jsem ti říkala, že se k tobě nehodí! Honí se jen za bytem! Vyhoď ji okamžitě!
Lucie položila telefon na stůl a odešla do ložnice. Vytáhla kufr zpod postele a začala si balit věci. Ruce se jí ani trochu netřásly. Rozhodnutí bylo učiněno.
Petr vpadl za ní:
— Lucie, počkej! Nedělej to! Mami, zavolám později — típnul hovor.
— Pozdě, Petře. Už nemám sílu bojovat o své místo ve vlastním domě. Už nemám sílu dokazovat, že nejsem jen dočasná epizoda tvého života, ale tvá žena. Už mě unavuje, že si pokaždé vybereš ji.
— Já si nevybírám ji! Jen se snažím udržet klid.
— Ne, ty se jen snažíš sedět na dvou židlích. Ale víš co? To nejde. Tvoje matka mě nikdy nepřijme. A dokud to nepochopíš, budeme se pořád točit v kruhu.
Vhodila do kufru poslední hromádku prádla a zaklapla ho. Petr ji chytil za ruku:
— Lucie, prosím! Promluvím si s ní! Všechno jí vysvětlím!
— Vysvětlíš? Jako jsi to vysvětloval po té orchideji? Po šatech? Po tom, co přede všemi příbuznými řekla, že neumím vařit a že sis mě vzal jen z lítosti?
Každé její slovo bylo jako facka. Petr si pamatoval všechny ty případy. Pamatoval si, jak Lucii pokaždé přemlouval, aby odpustila, vydržela, pochopila. „Vždyť je to starší člověk“, „Má těžkou povahu“, „Jen se o mě bojí“.
Lucie mu ruku vytrhla a zamířila ke dveřím. Ve dveřích se ještě otočila:
— Víš, co mě bolí nejvíc? Že jsem tě milovala. Opravdu milovala. Ale nikdy ses nedokázal stát mým mužem. Zůstal jsi maminčiným chlapečkem. A dokud tvoje matka žije, tím chlapečkem zůstaneš.
Zabouchnutí vchodových dveří znělo jako výstřel.
Petr zůstal stát uprostřed ložnice. V hlavě mu zněla slova matky, která mu řekla před pěti lety, když jí Lucii poprvé představil: „K sobě se nehodíte, synku. Věř mateřskému srdci. Zničí ti život.“
Došel do zničené pracovny. Zvedl ze země zničené návrhy. Lucie na tom projektu pracovala přes měsíc. Vstávala ve čtyři ráno, zůstávala vzhůru do noci. Byla to její šance na povýšení, na uznání. A máma to věděla. Věděla — a zničila to.
Telefon znovu zazvonil. Máma.
— Petře, ona odešla? No výborně! Hned teď přijdu, udělám ti večeři. Určitě máš hlad. Ta tvoje Lucie stejně snad ani pořádně vařit neumí.
— Mami, — Petrův hlas byl utlumený, — proč jsi to udělala?
— Co jsem udělala? Uklidila byt? Vždyť to bylo jen pro vaše dobro!
— Ne, mami. Proč jsi zničila její práci?
Pauza.
— Nevím, o čem mluvíš. Jen jsem udělala pořádek. A jestli si tvoje ženština neumí ohlídat důležité papíry, tak to je její problém.