– Dagmar, prosím tě, nelži mi. Prosím. Vím, že jsi to udělala schválně.
Hlas Dagmar ztvrdl:
– A co když ano? Ona se k tobě nehodí, Petře! Jsem tvoje matka, já přece nejlíp vím, co potřebuješ! Je to kariéristka, sobec! Jaká je z ní manželka? A matka pro tvoje budoucí děti?
– Je to moje žena, mami. Žena, kterou miluju.
– Láska! Co ty víš o lásce? Láska – to jsem já! Já tě vychovala sama, bez otce! Já ti obětovala celý život! A ona? Co ona pro tebe udělala?
Petr zavřel oči. Před očima mu proběhlo pět let s Lucií. Jak ho podporovala, když přišel o práci. Jak o něj pečovala, když si zlomil nohu. Jak se radovala z jeho úspěchů a utěšovala ho u neúspěchů. Jak se smála jeho pitomým vtipům a usínala mu na rameni při sledování filmů.
– Udělala mě šťastným, mami.
– Šťastným? A já? Já tě dělám nešťastným?
– Mami, stačí. Nemůžeš mě pořád ovládat. Je mi dvaatřicet. Mám svůj život, svou rodinu.
– Rodinu? Ona není tvá rodina! Rodina – to je krev! To jsem já!
– Ne, mami. Rodina jsou lidé, kteří se milují a podporují. Kteří si navzájem váží svých rozhodnutí. A ty… ty jsi nikdy nerespektovala moje rozhodnutí.
Zavěsil a vytočil číslo Lucie. Dlouhé tóny. Nezvedala to. Napsal jí zprávu: „Odpusť mi. Měla jsi pravdu ve všem. Jedu za tebou. Promluvíme si.“
Odpověď přišla za minutu: „Nemusíš. Je konec.“
Petr popadl bundu a vyběhl z bytu. Věděl, kde je – u své kamarádky Natálie, dvě ulice odsud. Běžel nočními ulicemi, nevšímaje si překvapených pohledů kolemjdoucích.
Natálie otevřela dveře a mlčky ukázala do pokoje. Lucie seděla na gauči, objímala kolena. Oči měla suché, ale prázdné.
– Lucie, odpusť mi, – Petr si před ni klekl. – Odpusť za všechno. Že jsem tě nebránil. Že jsem dovolil mámě, aby se k tobě tak chovala. Že jsem byl zbabělec.
Dívala se na něj beze slova.
– Mluvil jsem s ní. Řekl jsem, že už nikdy nepřekročí práh našeho bytu. Že pokud nebude respektovat moji ženu, neuvidí ani mě.
– Tys to neudělal, – řekla unaveně Lucie.
– Udělal. A jestli bude třeba, zopakuju jí to znova. A znova. Dokud to nepochopí.
– A co až onemocní? Až bude potřebovat pomoc? Odejít ode mě a utíkat za ní?
– Ne. Pomůžu jí, ale nikdy na úkor tebe. Nikdy víc na tvůj úkor. Lucie, dej mi ještě jednu šanci. Poslední. Dokážu ti, že můžu být opravdový manžel.
Dlouho se mu dívala do očí, snažila se vycítit, zda mu věřit. Telefon Petr znovu vyzváněl s vyzváněním matky. Ani se nepodíval a hovor odmítl. Potom telefon vypnul.
– Bude volat, – řekla Lucie.
– Ať volá. Já řekl všechno, co jsem chtěl.
– Přijde k nám.
– Neotevřu. A zámek vyměním hned zítra.
– Bude plakat, manipulovat, žadonit.
– Vím. Ale já jsem se rozhodl. Vybírám si tebe. Vybírám si nás.
Lucie mlčela dlouho. Pak tiše řekla:
– A co můj projekt? Prezentace je pozítří a všechny výkresy jsou zničené.
– Dáme to dohromady. Pomůžu ti. Nepůjdeme spát dvě noci, ale zvládneme to. Máš přece nějaké náčrty v počítači?
– Mám, ale jsou to jen koncepty…
– Dopracujeme je. Společně. Zvládneme to.
Konečně se na něj podívala s náznakem úsměvu:
– Ty přece neumíš kreslit.
– Naučím se. Kvůli tobě se naučím cokoli.
Druhý den ráno se vrátili domů. Dagmar stála u vchodu s uplakanýma očima a taškou s nákupem.
– Petříčku! Synačku! Celou noc jsem nespala! Jak jsi mi to jen mohl udělat?
Petr jí zatarasil cestu: