Sebastian Tomášek se tak dál pohodlně vezl na bedrech své tety a nijak se netajil tím, že mu takový způsob existence vyhovuje. Milena Jelíneková pro něj i pro jeho potomky dokonce stanovila pravidelnou finanční podporu – každý měsíc posílala rodině svého kmotřence padesát tisíc korun. Jenže ani tahle částka jim brzy nestačila.
Beáta Malýová, která si celý život malovala budoucnost plnou přepychu a hojnosti, se žádného luxusu nikdy nedočkala. Zklamání si vybíjela na manželovi téměř denně a její výčitky nabývaly stále ostřejší podoby.
„Tvoje teta sedí na hromadě peněz, a my se tady mačkáme v dvoupokojovém bytě v pěti lidech,“ spílala mu bez přestání. „Za chvíli se narodí další dvě děti, tak kam je dáme? Auto nemáme, žijeme z ubohého padesátitisíce!“
S hořkostí připomínala, že Milena je sama v obrovském dvoupatrovém domě a v podstatě tam jen přežívá. Podle Beáty bylo úplně jedno, kde člověk tráví zbytek života – jestli v bytě, nebo v rodinném sídle. Řešení viděla jasně: teta by se klidně mohla přestěhovat k nim a oni by se zabydleli v jejím domě. Stačilo se jen zeptat, byla přesvědčená, že Sebastianovi neodmítne.
Netrvalo však dlouho a Milena Jelíneková přestala rodinu příživníků podporovat úplně. Lékaři jí totiž diagnostikovali vážné onemocnění a ona se rozhodla podstoupit léčbu v zahraničí. Ještě před odjezdem si zavolala synovce k sobě domů, aby si s ním otevřeně promluvila.
S omluvou mu vysvětlila, že mu nyní pomáhat nemůže. Čekala ji onkologická operace v Turecku a všechny úspory bude potřebovat na léčbu a následnou rekonvalescenci. Doporučila mu, aby si konečně našel zaměstnání, protože jiné řešení zkrátka neexistuje.
Sebastian vybuchl. Představa, že by měl pracovat, ho rozčílila doběla. Rozhořčeně se ptal, zda má jít vykládat vagony nebo sednout za volant náklaďáku. Nemoc sice chápal, ale naléhal, aby je nepřipravila o peníze, bez nichž prý nemají šanci přežít. Připomínal blížící se narození dvojčat, pro která neměli vůbec nic připravené.
Nakonec se odhodlal i k žádosti, kterou v sobě nosil už dlouho. Navrhl, aby jim Milena přenechala svůj dům a sama se po návratu z Turecka nastěhovala do jejich bytu. Tvrdil, že v malém prostoru už není k hnutí a že pět dětí v jednom pokoji je neúnosných.
Milena Jelíneková však reagovala nekompromisně. Návrh jednoznačně odmítla.
Sebastian se urazil. Byl zvyklý, že se mu vychází vstříc bez otázek, a teď narazil. Nejenže mu bylo řečeno „ne“, ale navíc byl obviněn z neschopnosti a lenosti. V koutku duše dokonce začal doufat, že se teta z kliniky nevrátí – její smrt by mu vyřešila všechny starosti najednou. Věděl totiž, že mu před lety odkázala dům i část majetku a závěť leží u notáře.
Léčba se však protáhla. Milena operaci přežila, absolvovala dlouhou rekonvalescenci v Turecku a nakonec se vrátila domů.
Bez pravidelných peněz byl Sebastian donucen udělat to, čemu se celý život vyhýbal. Nastoupil jako prodejní poradce do obchodu s elektronikou.
Doma ale klid nenastal. Hádky propukaly každý den a Beáta s hořkostí proklínala okamžik, kdy uvěřila řečem o „slibné budoucnosti“. Vyčítala mu, že je přivedl na samé dno, a zoufale opakovala, že žijí v naprosté bídě, zatímco děti brzy přijdou na svět a situace se ještě víc vyhrotí.