Radim Zelený ani nehnul brvou. Seděl u kuchyňského stolu, pomalu přežvykoval suchý krajíc chleba a díval se skrz Kláru Čermákovou, jako by byla jen průsvitným stínem. Jako by v místnosti vlastně ani nebyla, případně jako obtížný přízrak, který se dá ignorovat.
„Zase hysterčíš?“ zabručel bez zvednutí očí. „Máma je nemocná, jel jsem za ní. Co je na tom tak strašného?“
„Co je na tom strašného?!“ Klára si oběma rukama zajela do vlasů a během vteřiny zničila pečlivě upravený účes. „Tři dny tam trčíš! A já jsem tady co? Na dovolené? Práce, domácnost, vaření… a ty si zatím u maminky v klidu jíš kašičku!“
Teprve teď k ní Radim vzhlédl. Jeho šedé oči byly chladné, tvrdé, připomínaly led na zamrzlém chodníku v únoru.
„Ztiš se,“ pronesl ostře. „Uslyší tě sousedi.“
„Ať slyší celý barák!“ přešla Klára do křiku. „Ať všichni vědí, jaký jsi chlap! Pětatřicet let a pořád se držíš máminy sukně!“
Radim se zvedl od stolu. Vysoký, hubený, v pomačkaném tričku, které mu Klára ještě předevčírem žehlila. Než se zase, už poněkolikáté, sebral a utekl k Dagmar Tichýové.
„Dost,“ řekl tiše, ale v hlase se objevila nebezpečná tvrdost. „Máma je sama. Je jí sedmdesát dva. Kdo se o ni postará, když ne já?“
„A já jsem co? Odpadek z popelnice?!“ Klára mrštila kuchyňskou utěrkou na zem. „Je mi osmadvacet a jsem tady taky sama! Kdy jsi se mnou naposledy normálně mluvil? Kdy jsme spolu někam šli jako manželé?“
„Věděla jsi, do čeho jdeš, když sis mě brala.“
Ta věta bolela víc než facka. Klára ucítila, jak se v ní něco náhle přetrhlo. Ne prasklo — přetrhlo se to náhle a definitivně, jako stará guma.
„Věděla,“ zašeptala. „Myslela jsem, že láska to zvládne. Byla jsem hloupá.“
Na stole se rozdrnčel telefon. Nepříjemně, vtíravě. Radim po něm okamžitě sáhl.
„Mami? Co se stalo?“ jeho hlas se během vteřiny změnil — byl najednou měkký, starostlivý, plný péče. Takový, jaký Klára už dlouho neznala. „Zvedl se ti tlak? Hned přijedu, přivezu léky.“
Už si navlékal bundu, když mu Klára vstoupila do cesty.
„Jestli teď odejdeš, už se nevracej.“
Radim ztuhl u dveří. Otočil se. Poprvé za celý večer se mu v očích mihlo něco jako nejistota.
„Klár…“
„Žádné Klár!“ stála uprostřed kuchyně, malá, rozcuchaná, v korálových šatech. A přesto byla v tu chvíli silnější než on. „Vyber si. Buď já, nebo tvoje maminka.“
„Ona je nemocná…“
„A já jsem snad zdravá?!“ udeřila se pěstí do hrudi. „Já v tomhle manželství umírám každý den! Každý zatracený den! A víš, co je nejhorší? Že se na ni ani nemůžu zlobit, protože je ‘stará’, ‘nemocná’ a ‘osamělá’. A já mám být mladá a všechno vydržet!“
Radim otevřel ústa, ale v předsíni se ozval ostrý, neodbytný zvonek. Někdo tiskl tlačítko bez přestání.
„To je ona,“ ušklíbla se Klára hořce. „Dagmar Tichýová osobně. Vyčenichala hádku a přišla zachraňovat svého chlapečka.“
Radim se vrhl ke dveřím. Klára slyšela cvakání zámku a pak se do bytu vlil známý, panovačný hlas.
„Radimku, co se tu děje? Klavdie Mlynářová volala, prý se tu křičí až do vchodu! To zas ta…“ Dagmar se zarazila, hledajíc výraz, „ta osoba vyvádí?“
Klára vyšla do předsíně. Tchyně stála na prahu — drobná, suchá, celá v černém. Šedé vlasy pečlivě sčesané, rty sevřené do úzké čárky. A oči… ty byly plné ledového pohrdání, až Klára ucítila mrazení.
„Dobrý večer, Dagmar Tichýová,“ pronesla co nejklidněji. „Nečekala jsem vaši návštěvu. Zvlášť v tuhle hodinu.“
„A já jsem nečekala, že někdo bude urážet mého syna v jeho vlastním bytě.“
„V našem bytě,“ opravila ji Klára chladně. „Pro případ, že by vám to uniklo.“
Dagmar si pohrdavě odfrkla.
„Náš… to je dobré. Kdo tady vydělává? Kdo splácí hypotéku? Ty umíš jen utrácet a dělat scény.“
„Mami, nech toho,“ pokusil se Radim vstoupit mezi ně, ale obě ženy už si hleděly do očí jako dva dravci.
„Vadí ti pravda?“ pokračovala tchyně. „Radim pracuje od rána do noci a ty sedíš doma, hrabeš se na internetu a ještě máš drzost si stěžovat!“
Kláře se po tvářích rozlily slzy. Nebyly to slzy slabosti, ale čirého vzteku.
„Já že sedím doma?!“ hlas se jí zlomil. „Pracuju na dálku! Jsem překladatelka! A taky vydělávám peníze pro tenhle byt!“
„Směšné,“ ušklíbla se Dagmar. „Ty tvoje drobné! Na chleba sotva!“
„Ale stačí na vaše léky!“ vyhrkla Klára. „Na jídlo, které vám Radim denně nosí! A na energie a poplatky, které platím já, zatímco váš syn u vás snídá kašičky!“
V předsíni zavládlo ticho tak husté, že bylo slyšet televizi od sousedů za zdí. Dagmar zbledla. Radim hleděl na manželku, jako by ji viděl poprvé.
„Ty… ty platíš poplatky?“ zeptal se tiše.
„Myslel sis, že se platí samy?“ setřela si Klára slzy. „Posledního půl roku. Protože ty máš pořád ‘nemocnou mámu’, ‘máma potřebuje opravu’, ‘máma potřebuje tohle’…“
Dagmar se narovnala do celé své drobné výšky.
„Lže!“ vyštěkla. „Radime, nevěř jí!“
Jenže Radim už vytahoval telefon a otevíral bankovní aplikaci. Barva mu mizela z obličeje.
„Mami…“ zachraptěl. „Ona… ona má pravdu. Půl roku jsem na byt nedal ani korunu.“
V tu chvíli se ve dveřích objevila další postava. Vysoká, elegantní žena v drahém kabátu, s ohnivě zrzavými vlasy.
„Copak se tu děje?“ zeptala se vesele. „Dagmar, zase vychováváš rodinu?“
Klára poznala hlas dřív než obličej. Renata Tichýová. Sestra Dagmar. Ta, která ji vždycky potají popichovala proti ní.
„Renato!“ zaradovala se Dagmar. „Už jsem myslela, že nepřijedeš!“
„To bych si nenechala ujít,“ přejela Renata pohledem předsíň a zastavila se na Klářině uplakaném obličeji. „Slyším, že tu někdo drze mluví na mou sestru. To si líbit nenechám.“
A tehdy to Kláře došlo. Past. Divadlo. Dagmar tu nebyla náhodou. Ani Renata. Všechno bylo připravené.
Nejhorší ale bylo, že Radim to neviděl. Stál tam zmatený, s telefonem v ruce, a netušil, že je jen figurkou.
„Víte co?“ řekla Klára a náhle pocítila zvláštní klid. „Představení skončilo. Všichni herci jsou na scéně, opona může jít dolů.“
Tři páry očí se na ni upřely.
„Jak to myslíš?“ zamračila se Renata.
Klára se usmála. Poprvé za celý večer upřímně.
„Myslím tím, že jsem všechno pochopila. A zítra jdu za advokátem.“
V tom okamžiku se Radimův telefon znovu rozezněl. Veselá, moderní melodie — rozhodně ne ta stará, kterou měl nastavenou roky. Kláře se sevřel žaludek.
„Odmítni to,“ zavrčela Dagmar. „Teď se nehodí telefonovat.“
Radim ale civěl na displej a vypadal zvláštně. Zaskočeně. Provinile. Hovor rychle shodil a strčil telefon do kapsy.
„Kdo volal?“ zeptala se Klára a ucítila ledový chlad v břiše.
„Nikdo. Reklama.“
Telefon se rozezvučel znovu. Stejná melodie. Zase to odmítl.
„Nějak dotěrní ti obchodníci,“ protáhla Renata ironicky. „Volat ve deset večer.“
„Radime,“ pohlédla na syna Dagmar přísně, „co se to děje?“
Telefon zazvonil potřetí. A v té chvíli Klára pochopila — takhle reklamy nevolají. Takhle volají jen lidé velmi blízcí. Nebo velmi důležití.
„Zvedni to,“ řekla tiše. „Čekám.“
„Kláro, prosím…“
„Zvedni to!“
Radim si přejel rukou obličej, stiskl zelené tlačítko.
„Haló?“ hlas se mu třásl.
Z reproduktoru se ozval ženský hlas, hlasitý a rozrušený:
„Radimku! Konečně! Já mám strach! Slíbil jsi, že dorazíš v osm, a už je deset! Co se stalo?“
Svět kolem Kláry se zakymácel, jako by se jí pod nohama propadla podlaha, a ticho v předsíni náhle zhoustlo natolik, že se dalo krájet.