Svět se Kláře definitivně rozpadl pod nohama.
„Teď nemůžu mluvit,“ zamumlal Radim do telefonu, sotva slyšitelně.
„Jak to, že nemůžeš?“ ozval se z druhé strany dotčený, až dětinsky ublížený hlas. „A co náš večer? Natálie na tebe čeká! Radimku, no tak, nechovej se jak malý kluk. Zase ti doma manželka dělá scénu?“
Ticho v předsíni zesílilo tak, že bolelo v uších. Dagmar Tichýová i Renata Tichýová zůstaly stát bez hnutí, jako by zkameněly.
Klára pomalu natáhla ruku.
„Dej mi ten telefon.“
„Kláro…“
„Okamžitě. Ten. Telefon.“
Radim instinktivně couvl, ale bylo pozdě. Klára byla rychlejší. Vytrhla mu mobil z dlaně.
„Haló?“ ozvala se klidně do sluchátka, ačkoliv vnitřnosti měla sevřené mrazem. „Tady Radimova manželka.“
Na druhém konci nastalo hrobové ticho. Pak nervózní uchechtnutí.
„Já… ehm… dobrý večer… pardon…“
„Jak se jmenujete?“ zeptala se Klára a překvapilo ji, jak vyrovnaně její hlas zní. Jako by se vznášela v ledové vodě.
„Natálie,“ zašeptala dívka. „Natálie Petříčeková.“
„Kolik je vám let, Natálie Petříčeková?“
„Třiadvacet…“
„Rozumím. A jak dlouho se vídáte s mým manželem?“
„My… já… to není tak, jak si myslíte!“
„A co si podle vás myslím?“ Klára se podívala na Radima. Stál bledý, hlavu sklopenou. „Že mě půl roku systematicky vodí za nos. Že místo k mamince jezdí za vámi. Že všechny historky o vysokém tlaku a nutných lécích byly jen výmluvy. Mýlím se?“
Ze sluchátka se ozval pláč.
„My se máme rádi,“ vzlykala Natálie. „Nechtěli jsme nikomu ublížit. Radim říkal, že si s vámi nerozumí, že nemáte nic společného…“
„Jistě,“ přikývla Klára. „A taky tvrdil, že se se mnou brzy rozvede, že?“
„No… ano… tedy…“
„Děkuji za upřímnost.“
Klára hovor ukončila a vrátila telefon Radimovi. Ten zůstal stát, jako by k podlaze přirostl.
„Takže,“ otočila se ke tchyni a její sestře, „už chápete, proč váš Radim tak často ‚běhá k mámě‘?“
Dagmar otevřela ústa, zavřela je a znovu otevřela. Klára ji nikdy předtím neviděla takhle bezradnou.
„Radime…“ vydechla. „Je to pravda?“
Radim zvedl hlavu. Oči měl zarudlé, tváře propadlé.
„Mami… já… nechtěl jsem… prostě se to stalo…“
„Stalo?“ vyprskla Renata. „Jak se to jako stane?“
„Renato!“ okřikla ji Dagmar.
„Co Renato?“ nenechala se zastavit. „Podívej se, co tvůj syn provedl! Lže manželce, tahá se s holkou sotva po škole! To je ostuda!“
Klára tu scénu sledovala s pocitem naprosté neskutečnosti. Ještě před pár minutami stály obě ženy proti ní. Teď se karty obrátily.
„Víte, co je na tom nejvtipnější?“ ozvala se Klára hořce. „Já si myslela, že jste to vy, kdo ho navádí. Že se mě snažíte z rodiny vytlačit. A přitom to zvládal úplně sám.“
Radim k ní udělal krok.
„Kláro, promluvme si. V klidu. Mezi čtyřma očima. Všechno ti vysvětlím.“
„Vysvětlíš?“ zasmála se, ale smích byl křečovitý. „Co mi chceš vysvětlovat? Jak jsi mi půl roku lhal? Jak jsi utrácel peníze, které jsem vydělala já, za milenku? Jak ses po večerech vracel od ní a pak si lehával vedle mě?“
„Přestaň křičet!“ vyštěkl Radim. „Sousedi to uslyší!“
„Aha, takže teď už máš hlas,“ vpálila mu Klára a píchla ho prstem do hrudi. „Jakmile se to dozvěděla maminka, hned jsi se rozpovídal! Když jsem se já vztekala, že pořád běháš k ní, byl jsi zticha jak kapr!“
Dagmar se rozplakala. Potichu, zlomeně.
„Radime, jak jsi mi to mohl udělat?“ šeptala. „Já myslela, že ke mně jezdíš doopravdy… tys mě jen používal jako zástěrku.“
„Mami, já nechtěl…“
„Nechtěl?“ vyjela Renata. „A co jsi chtěl? Mít dvě ženské najednou? Jednu doma, druhou bokem? Hezky sis to zařídil!“
Radim se otočil ke dveřím.
„Jdu se projít. Potřebuju si to srovnat.“
„Ani krok!“ vyštěkla Klára. „Nikde se courat nebudeš. Ke své Natálii nepůjdeš!“
„Ale půjdu!“ obořil se. „Aspoň tam mě nikdo neseřvává! Aspoň tam jsem vítaný!“
Vzduch ztěžkl natolik, že bylo slyšet vodu puštěnou v sousedním bytě.
„Stačí,“ řekla Klára tiše. „Tohle je konec.“
Odešla do ložnice, vytáhla ze skříně velkou sportovní tašku a začala balit.
„Co to děláš?“ vpadl za ní Radim.
„Odcházím. Zítra si najdu byt.“
„No tak, neblázni! Všechno se dá probrat! S ní to ukončím!“
Klára mlčela. Skládala trička, džíny, prádlo. Ruce měla klidné. V hlavě jasno.
„Kláro!“ chytil ji za rameno. „Nechovej se jak hloupá! Takový románek bokem má přece každý!“
Otočila se k němu. Podívala se mu přímo do očí. A v tu chvíli pochopila, že k němu už nic necítí. Vůbec nic.
„Víš, Radime,“ pronesla klidně, „možná máš pravdu. Ale ne každý přitom nazývá svou ženu hlupačkou.“
Z chodby se ozývaly hlasy. Dagmar něco roztřeseně vysvětlovala Renatě.
„Já ho vychovala poctivě!“ plakala. „Kde se to v něm vzalo?“
„Však víme kde,“ odsekla Renata. „Všechno jsi mu vždycky odpustila. Zvykl si, že mu projde cokoliv.“
Klára zapnula tašku a zvedla ji.
„Kam půjdeš?“ zeptal se Radim bezradně. „Je noc.“
„K přítelkyni. Dočasně.“
„A pak?“
„Pak se uvidíme. U soudu.“
Vyšla z ložnice. V předsíni stála uplakaná tchyně a zachmuřená teta.
„Klárko,“ začala Dagmar, „neodcházej. My si s ním promluvíme. Já ho přinutím…“
„Nemusíte nikoho nutit,“ odpověděla unaveně Klára. „Měla jsem dost nucené lásky.“
Oblékla si bundu, vzala tašku.
„Víte, co bolí nejvíc?“ dodala a otočila se k Dagmar. „Kdyby k vám opravdu jezdil. Staral se o vás. Bylo by to aspoň čestné. Ale takhle… byla jste jen zástěrka. Pohodlná lež.“
Dagmar se rozvzlykala.
„Kláro, počkej!“ vyběhl Radim. „Já se změním!“
„Už je pozdě,“ odpověděla a otevřela dveře. „Příliš pozdě.“
Na chodbě se za ní rozpoutal křik. Radim hulákal, Dagmar plakala, Renata všechny peskovala.
Klára scházela po schodech dolů a poprvé po dlouhé době cítila lehkost.
Uplynuly dva týdny.
Klára bydlela v malém bytě na opačném konci města. Pracovala jako překladatelka a pomalu se dávala dohromady. Překvapivě byl život bez Radima jednodušší. Nikdo nenechával rozházené ponožky, nevyžadoval večeři na minutu přesně, nemizel na celé dny s výmluvou na nemocnou matku.
Právě překládala technický manuál, když zazvonil zvonek. Dlouze a naléhavě.
„Kdo je tam?“ zavolala od notebooku.
„Dagmar Tichýová. Prosím, otevři.“
Klára ztuhla. Tchyně? Tady?
Otevřela. Ve dveřích stála drobná postava v černém kabátě. Dagmar vypadala pohuble, zestárle.
„Dobrý den,“ řekla tiše. „Mohu dál?“
„Jistě,“ ustoupila Klára. „Jen upozorňuji — zařízení je skromné. Nájemní.“
Dagmar si sedla na okraj gauče, sepjala ruce.
„Jak jste zjistila adresu?“ zeptala se Klára a zapnula konvici.
„Radim mi ji dal,“ povzdechla si. „Teď bydlí u mě. Dočasně.“
„A Natálie?“
„Opustila ho,“ vydechla Dagmar. „Jakmile zjistila, že nemá byt ani peníze. Vyprávěl jí, že je úspěšný podnikatel a že ho jen brzdíš.“
Klára postavila čaj na stůl a posadila se naproti.
„Tak proč jste přišla?“
„Omluvit se,“ zvedla Dagmar oči. „Mýlila jsem se. Celé ty roky. Myslela jsem… že chráním syna. A přitom…“