…fanouškovskou základnu na internetu. Nevyhledával jsem ji. Neměl jsem potřebu vědět víc.
Jenže občas, hluboko v noci, když už obě holky spaly a dům byl konečně tichý, mi hlavou probleskla otázka, kterou jsem si neuměl zakázat: vzpomněla si na ně někdy?
Litovala toho, že odešla?
Stalo se někdy, že zpívala ukolébavky cizím lidem z pódia, zatímco svým vlastním dcerám je nikdy nezazpívala?
Nikdy jsem dvojčatům nevyprávěl celý příběh. Věděly, že jejich matka odešla. Věděly, že si vybrala hudbu. Ale odmítal jsem jim zlomit srdce tím, že bych jim řekl, jak snadno nás opustila, bez jediného ohlédnutí.
Vyrostly z nich výjimečné mladé ženy. Silné, samostatné, houževnaté. Odmaturovaly s vyznamenáním, získaly stipendia do designového programu pro studenty se zrakovým handicapem a krok za krokem si vybudovaly malou, ale věrnou komunitu kolem své značky oblečení Slunce a Příliv.
A pak – minulý týden – se vrátila.
Bylo úterý.
Úterky patřily dodávkám látek, takže holky byly v dílně a podle hmatu třídily balíky podle struktury a šířky. Já zrovna sundával z dodávky bednu se starými šicími stroji, darovanými jednou školou, když se před domem objevilo auto, až nepřiměřeně elegantní k našemu popraskanému vchodu. Lesklý černý lak působil jako cizí těleso.
Z auta vystoupila Tereza Malíková.
Poznal jsem ji okamžitě. I když měla světlejší vlasy, ostřejší rysy a oblečení, jehož cena by převýšila všechno, co kdy nosila v době, kdy jsme spali na matraci na zemi a večeřeli konzervy.
Dívala se na mě, jako bych byl někdo cizí, s kým musí z povinnosti vydržet.
„Ahoj,“ pronesla a jednou rukou si upravila sluneční brýle.
Neodpověděl jsem. Hrudník se mi stáhl a mezi žebry se rozlilo horko.
Udělala pár kroků blíž a pomalu si dům prohlížela, tím chladným, hodnotícím pohledem, jakým se dívají odhadci nemovitostí.
Pak se její pozornost přesunula k dílně.
A k otevřeným dveřím, odkud se ozýval smích Elenory Šindelářové a Violy Kratochvílové, které zápasily se zamotaným klubkem nití.
Ztuhla.
„Jsou krásné,“ zašeptala. „Nemyslela jsem, že budou tak…“
Věta zůstala viset ve vzduchu.
Živé?
Zdravé?
Skutečné?
Postavil jsem se mezi ni a dveře.
„Co tady chceš?“
Narovnala se. Ta dávná, nevyžádaná sebedůvěra ji obklopila jako kabát.
„Přišla jsem jim dát to, co jsem tehdy nedokázala,“ řekla klidně. „Možnosti. Peníze. Šanci uspět mimo… tohle,“ mávla upravenou rukou směrem ke garáži.
Zatnul jsem čelist tak silně, až jsem ucítil kovovou pachuť krve.
„Po osmnácti letech nemáš právo se jen tak objevit.“
Ani nemrkla. „Nezabráníš mi v tom, abych je viděla.“
Síťové dveře zaskřípaly. Holky slyšely hlasy.
„Tati? Je tu někdo?“ ozvala se Elenora.
Otočil jsem se.
Stály těsně vedle sebe, hlavy lehce nakloněné doleva, naslouchaly. Vždycky naslouchaly.
Tereza se zarazila.
„To jsem já,“ řekla tiše. „Vaše máma.“
Nastalo ticho.
Hluboké, těžké, dusivé.
Pak promluvila Viola. Její hlas byl klidný, vyrovnaný.
„Dobře,“ řekla prostě. „Chcete jít dál?“
Neseděli jsme v obýváku. Pohovka měla prasklé pružiny a mně bylo trapně. Holky ji proto dovedly ke kuchyňskému stolu a nahodile vytahovaly židle. Dal jsem vařit vodu na čaj, ruce se mi třásly.
Tereza položila na stůl tři luxusní obaly na šaty a k nim silnou obálku.
„Vím, že se věnujete módě,“ začala plynule. „Přinesla jsem vám šaty ze své osobní kolekce. Ty, které jsem měla na předávání cen. A také něco na rozjezd vašeho podnikání.“
Dívky se obezřetně dotkly obalů, zvědavost se jim zračila ve tvářích.
„To je… velkorysé,“ poznamenala opatrně Elenora.
„Je to to nejmenší,“ odpověděla Tereza. „Chci dohnat čas, o který jsme přišli.“
Hořce jsem se zasmál.
Nevěnovala mi jediný pohled.
„Proč právě teď?“ zeptala se Viola.
Tereza se zhluboka nadechla, jako by se chystala na dlouhé vysvětlení.
„Protože mě minulost naučila, co má skutečnou hodnotu,“ začala. „Byla jsem na rehabilitaci kvůli vyhoření…“