…a pokračovala tišeji: „…s problémy s vlastní identitou. Utíkala jsem před věcmi, kterým jsem se nedokázala postavit čelem. Nejsem na sebe pyšná. Ale chci to napravit.“
Pozoroval jsem ji beze slova.
Rehabilitace? Zmatek v tom, kým je?
A co skutečnost, že tehdy odešla od dvou nevidomých miminek a manžela?
Než jsem stačil otevřít ústa, ozvala se Elenora Šindelářová: „Co od nás vlastně chcete?“
Tereza Malíková se pousmála, opatrně, skoro zkoumavě.
„Příležitost. Vztah. A možná… odpuštění.“
Za jiných okolností by to znělo dojemně. Jenže pak dodala něco, co všechno zlomilo.
„A je tu ještě jedna drobná podmínka.“
Její hlas ztvrdl, zněl náhle profesionálně, chladně.
„Pokud mou podporu přijmete, chci, abyste ve své značce používaly moje jméno — vlastně naše jméno. ‚Designy Terezy Slunce‘. Váš příběh, moje platforma. Vynese vás to okamžitě výš.“
Dívky strnuly.
Po chvíli se Viola Kratochvílová zeptala pomalu: „Chcete, abychom přejmenovaly svou značku po vás?“
„Jen dočasně,“ reagovala Tereza rychle. „Pouze při startu. Už jsem to konzultovala s PR specialistou. Tvrdí, že je to dokonalé: silný návratový příběh, matka znovu nachází dcery, které byla nucena opustit—“
„NUCENA?“ vybuchl jsem.
Nevěnovala mi pozornost. „Máte našlápnuto k úspěchu. Přes noc se z vás stane senzace.“
Ticho houstlo.
Pak Elenora vstala.
Nebyla vysoká, ale v tu chvíli působila neochvějně: narovnaná záda, hlava vztyčená.
„Ne,“ řekla prostě.
Tereza zamrkala. „Zlatíčko, ty tomu nerozumíš—“
„Rozumím,“ přerušila ji Elenora klidněji, ale pevně. „Nejsme nástroj pro váš marketing.“
Viola se přidala, hlas jemný, přesto neústupný: „A nejsme na prodej.“
Nikdy jsem na ně nebyl pyšnější.
Terezin výraz se proměňoval — nejdřív překvapení, pak strach a nakonec vztek.
„Děláte obrovskou chybu,“ zasyčela. „Vůbec víte, jak krutý ten obor je? Jak nemilosrdný? Nabízím vám peníze, kontakty ve světě módy, slávu—“
„Sláva pro nás není cíl,“ odpověděla Viola tiše. „Záleží nám na smyslu naší práce.“
„A na opravdovosti,“ doplnila Elenora. „Zkuste to pochopit.“
Tereze zrudly tváře. Podívala se na mě, jako bych za to mohl já, jako bych jim vštípil odpor k ní.
„Naučil jsi je mě nenávidět.“
„Ne,“ řekl jsem klidně. „To sis způsobila sama.“
Vyskočila a prudce odstrčila židli.
„Tak takhle to bude? Ty si je držíš pro sebe. Ty vlastníš příběh. Hraješ si na hrdinu—“
„Nikdy jsem netvrdil, že jsem hrdina,“ odpověděl jsem. „Jen jsem zůstal.“
Zírala na mě, lapala po dechu.
Pak popadla tašky tak nešetrně, až se Viola při tom zvuku otřásla.
„Dobře,“ vyprskla. „Nech si svou malou šicí dílnu a značku z odstřižků. Za deset let budete litovat, až si na vás nikdo nevzpomene.“
Zamířila ke dveřím.
Když k nim došla, Elenora pronesla hlasem pevným jako skála: „My už vidíme.“
Tereza se zastavila.
„Ne miliony lidí,“ pokračovala Elenora, „ale ty, na kterých záleží. Naše zákazníky. Učitele. Komunitu. Tátu. Jedna druhou. Nepotřebujeme, aby svět křičel naše jména, abychom věděly, že máme hodnotu.“
Tereza se pomalu otočila.
„Víš vůbec, co znamená vzdát se všeho, o čem jsi snila?“
„Ano,“ odpověděla Viola tiše. „Žijeme se slepotou každý den. Ale neutíkáme před ní.“
Tereza pootevřela ústa.
Zavřela je.
Znovu je otevřela.
Ale slova nepřišla.
Odešla.
Tentokrát jsem za ní neběžel.
Dveře auta práskly.
Motor naskočil.
A ona byla pryč — znovu.
Zbytek dne visel nad domem těžký opar, jako by vzduch zhoustl a nedal se dýchat. K večeři jsem připravil obyčejné sendviče se sýrem, protože na cokoli jiného nikdo neměl chuť.