Ještě jednou jsem si přejela pohledem slavnostně prostřený stůl. Šedesátiny, to už není maličkost. Bramborový salát podle rodinného zvyku, ryba v kožichu, aspik ze candáta připravený přesně tak, jak mě to kdysi učila maminka… Všechno muselo být, jak se patří. Dort s pusinkovým krémem jsem objednala v cukrárně, vytáhla jsem sváteční porcelán a doprostřed stolu postavila vázu s pivoňkami – Sebastianovy nejoblíbenější květiny.
Hodiny ukazovaly půl páté. Hosté měli dorazit v šest, ale od syna ani zpráva, ani hovor. Když jsme spolu mluvili před dvěma týdny, zněl jako obvykle slušně, ale odtažitě: „Mami, zkusím přijet, ale nic neslibuju. Víš, jak to je, práce, termíny hoří.“
Tehdy jsem polkla zklamání a s lehkým tónem odpověděla: „To je v pořádku, Sebastiane. Budu ráda, když ti to vyjde.“
Teď jsem vytočila jeho číslo znovu. Dlouhé vyzvánění a pak chladná hláška o nedostupném účastníkovi. Položila jsem telefon na stůl a těžce dosedla na židli. Uvnitř se mi cosi sevřelo a tupě zabolelo. Brečet se mi chtělo, ale slzy nepřicházely. Léta s věčně nespokojeným bývalým manželem a potom s pubertálním synem plným vzdoru mě naučila jednu věc: navenek vydržet. „Nevyměkni, Květo,“ opakovala jsem si celý život. A tak jsem i teď narovnala záda a zhluboka se nadechla.
Zvonek u dveří mě vytrhl z myšlenek. Srdce poskočilo – „Sebastian?“ Doufala jsem marně. Na prahu stála Renata Červenýová z práce, v náručí žluté chryzantémy a bonboniéru.
„Všechno nejlepší!“ objala mě pevně. „Tak kde máš tu svou slavnostní parádu?“
Během půl hodiny byl byt plný lidí. Kamarádky, sousedky, bývalé kolegyně ze školy – sešlo se nás snad patnáct. Smích, gratulace, dárky. Já se usmívala, dolévala víno, nabízela saláty. Na pohled ideální večer: přípitky, vzpomínky, dokonce i zpívání s karaoke, které s sebou přinesla Božena Vysokýová, naše někdejší učitelka zeměpisu.
Jen Renata si všimla, že neustále těkám očima ke dveřím a kontroluji telefon.
„Sebastian se pořád neozval?“ zeptala se potichu, když jsme spolu krájely dort.
„Ne,“ odpověděla jsem krátce. „Asi má moc práce.“
„Mladí,“ povzdechla si. „Mají svoje starosti. Nech to být.“
Jenže to nešlo. Ani když se hosté po půlnoci rozešli, ani když jsem v kuchyni uklízela, vyhazovala zvadlé květiny a rozbalovala dárky. Myšlenky se pořád vracely k jednomu: můj jediný syn si nenašel ani chvilku, aby mi v den kulatin zavolal.
Vytáhla jsem album se starými fotografiemi. Sebastian v první třídě – hubený kluk s obrovskýma očima, v saku po někom jiném. Pak maturita, vysoký a pohledný, celý Břetislav Moudrý v mládí. A poslední společná fotka – před třemi lety, když přijel na květnové svátky. Od té doby jen hovory, občasné zprávy na WhatsAppu. „Kde jsem udělala chybu?“ ptala jsem se sama sebe, když jsem usínala v tichém bytě. Den, na který jsem se tak dlouho chystala, proběhl bez nejdůležitějšího člověka v mém životě.
Ráno po oslavě bylo příšerné. Hlava třeštila, u srdce tlačilo a křivda hlodala zevnitř. Mechanicky jsem likvidovala zbytky večera: pytle s odpadem, ulepené talíře, povadlé kytky. Telefon mlčel.
Kolem poledne zazvonil zvonek. Renata přinesla domácí koláče.
„Šla jsem se podívat, jak se držíš,“ řekla, když vešla do kuchyně. „Tyhle stavy po oslavách znám.“
Seděly jsme u čaje. Byla jsem vděčná, že tu nejsem sama.
„Nemůžu přestat myslet na Sebastiana,“ přiznala jsem se. „Jak to mohl udělat? Vždyť jsem pro něj obětovala celý život.“
Renata mlčky přikyvovala a mně se otevřela stavidla.
„Po rozvodu s Břetislavem jsem žila jen pro syna. Žádného chlapa jsem si domů nepřivedla, i když příležitosti byly. Nikdy jsem nejela na dovolenou, všechno šlo na jeho studia. Doučování, kroužky, pak vysoká v Brně… A on mi ani nezvedne telefon!“
„Třeba je opravdu zavalený prací,“ zkusila to Renata. „Vždyť jsi říkala, že dělá ve velké firmě a má vedoucí pozici.“
„Na narozeniny vlastní mámy si pět minut najít může,“ uťala jsem to. „Nechci zázraky. Jen trochu zájmu.“
Další den jsem byla jako na trní. Chvíli jsem svírala telefon v ruce, pak ho zase odkládala. Pýcha bojovala s touhou slyšet jeho hlas. Večer jsem to nevydržela a napsala zprávu: „Sebastiane, proč jsi mi nepopřál k šedesátinám? Udělala jsem ti něco?“
Odpověď přišla až další den, chladná a úřední: „Promiň, byl jsem hodně zaneprázdněný. Všechno nejlepší k narozeninám, přeju zdraví a ať se ti daří.“