Zírala jsem na tu strohou odpověď znovu a znovu, snad desetkrát, možná víckrát. Oči klouzaly po slovech, ale smysl mi pořád unikal. Byla v tom lhostejnost? Skrytá výčitka? Nebo skutečně jen obyčejná pracovní zaneprázdněnost, jak psal? Snažila jsem se ho omlouvat, jenže v žaludku se usazoval nepříjemný tlak.
O víkendu jsem se přinutila vyrazit ven aspoň pro nákup. Jakmile jsem vyšla před dům, málem jsem do někoho vrazila. Přímo u vchodu stála Ladislava Petříčeková z pátého patra. V tom domě bydlela snad odjakživa a Sebastiana si pamatovala ještě jako hubené, rozcuchané dítě s odřenými koleny.
„Květoslavo, všechno nejlepší k jubileu!“ rozzářila se a už mě brala kolem ramen. „Promiň, že jsem se nestavila, dcera přijela s dětmi, byl u nás úplný chaos. Tak povídej, jaké to bylo? Přijel Sebastian?“
„Nepřijel,“ procedila jsem mezi zuby. „Nemohl.“
„To je škoda,“ povzdechla si a zavrtěla hlavou. „Já si myslela, že se to mezi vámi konečně uklidnilo.“
V jejím tónu bylo cosi, co mě okamžitě znervóznilo.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
Ladislava se zarazila, očima uhla stranou a pak opatrně prohodila:
„No… víš, vždycky se říkalo, že jsi byla hodně přísná máma. Možná až moc.“
„A co má být jako moc?“ vybuchlo to ze mě. Položila jsem tašky na chodník. „Chtěla jsem z něj vychovat slušného chlapa, ne neschopného měkkotu jako byl jeho otec!“
„Jasně, jasně,“ uklidňovala mě smířlivě. „Jen jsem si vzpomněla na jednu věc. Jak tehdy v zimě seděl celou noc pod schodištěm, když jsi ho vyhodila kvůli špatné známce. Byl úplně promrzlý, našel ho tam Břetislav Moudrý ze třetího patra.“
Zůstala jsem stát s otevřenými ústy. Ten obraz byl mlhavý, nejasný. Sebastianovi mohlo být… třináct? Přinesl si pětku z matematiky a ještě zalhal, že si na něj učitelka zasedla. Vztekla jsem se, křičela a v afektu vyštěkla, ať vypadne z domu, dokud se nenaučí nést odpovědnost. Práskla jsem dveřmi s tím, že se za chvíli vrátí. Jenže on…
„To si asi pleteš,“ zašeptala jsem, i když se mi podlamovala kolena.
„Kdepak,“ namítla Ladislava. „Byly tehdy mrazy kolem minus třiceti. Vyletěl ven jen v mikině. Břetislav ho přivedl ke mně, byl celý promodralý. Dala jsem mu čaj, čekali jsme, až se uklidníš. Pak jsem za tebou šla a řekla, že je u mě. A ty… byla jsi hrozně rozrušená. Řekla jsi, že ať si sedí, kde chce, dokud nedostane rozum.“
Zatmilo se mi před očima. Tohle jsem si nepamatovala. Vůbec nic. Hádku ano, ale ne návštěvu sousedky, ne noc strávenou jinde. Jak jsem na to mohla zapomenout?
„Stávalo se to… častěji?“ dostala jsem ze sebe.
Ladislava sklopila zrak.
„Občas ano. Chtěla jsi, aby byl dokonalý. Samé jedničky, dobrá škola. Za každou horší známku jsi ho peskovala. Někdy ke mně přišel jen tak posedět, protože se bál vrátit domů s žákovskou.“
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ hlas se mi zlomil.
„A poslouchala bys?“ pokrčila rameny. „Vždycky jsi byla přesvědčená, že víš nejlíp, jak syna vychovat. Že bez tvrdosti z kluka chlap nebude.“
Popadla jsem tašky a beze slova utekla do domu. Potřebovala jsem být sama. V tichu. Přemýšlet.
Doma jsem otevřela skříň a začala vytahovat všechno, co s Sebastianem souviselo – alba, sešity, staré deníky, kresby. Sedla jsem si na zem a probírala roky jeden po druhém.
Třetí třída. Poznámka od učitelky: „Sebastian je bystrý, ale velmi nejistý, bojí se mluvit před třídou.“ A vedle toho moje červená poznámka: „Za každé vystoupení u tabule zmrzlina.“
Pátá třída. Vzkaz od třídní: „Sebastian jako jediný nejel na výlet. Uvedl, že mu to matka zakázala kvůli trojce z češtiny.“ Zakázala jsem mu to. Byla jsem přesvědčená, že odměny se musejí zasloužit.
Osmá třída. Diplom za druhé místo ve fyzikální olympiádě. Moje tehdejší reakce mi zazněla v hlavě až příliš jasně: „A proč ne první?“
Seděla jsem na podlaze obklopená papíry a fotografiemi a slzy mi tekly po tvářích. Viděla jsem samu sebe – vyčerpanou, podrážděnou ženskou po rozvodu, která se bála, že její syn dopadne stejně slabě jako jeho otec. Chtěla jsem z něj vychovat pevný charakter. Jenže teď, při pohledu na ty tiché důkazy minulosti, jsem neviděla rozmazlovaného kluka. Viděla jsem vyděšené dítě, které se nikdy nedokázalo zavděčit.
A spolu s tím se vynořovaly i další vzpomínky, ty, které jsem raději vytěsnila – jak jsem na něj křičela kvůli rozbitému hrnku; jak jsem mu zakázala kamaráda, protože se mi nelíbil; jak jsem jednou v návalu zlosti sáhla po pásku a pak celý týden předstírala, že se nic nestalo.
Celý život jsem si namlouvala, že jen vychovávám. Teď jsem ale při zpětném pohledu začínala chápat, že to, co jsem považovala za výchovu, mohlo být něco úplně jiného, a tenhle poznatek se mi bolestivě zarýval pod kůži.