Amálie Planýová zůstala stát přede dveřmi bytu, klíč sevřený v dlani. Dveře byly pootevřené – tchyně zase přišla bez ohlášení, jako by jí ten prostor patřil. V levé ruce držela krabici s Napoleonem, Radim Tichý ho miloval už od dětství. V pravé svírala pugét tmavě rudých růží. A v kabelce měla obálku od notáře, těžkou a osudovou.
Blanka Mareková, její kmotra, jí odkázala všechno. Pět let ji Amálie vozila po nemocnicích, sedávala u její postele a sledovala, jak pomalu odchází. A teď po ní zůstaly dva byty – prostorné 2+1 na Vinohradech a malá garsonka na Žižkově. K tomu ještě slušná částka na účtu. Hypotéka by zmizela jako pára nad hrncem. Deset let tísnivého života v jednopokojovém bytě, kde se sotva dalo projít kolem postele, by bylo minulostí.
Chtěla vejít dovnitř slavnostně, položit papíry na stůl, obejmout manžela a říct: jsme konečně volní.
Jenže z kuchyně se nesl pronikavý hlas Ivety Pražákové. Ostrý, sebejistý, plný výčitek.
„Deset let dřeš v autoservisu a co z toho máš? Ona ti nedala ani dítě, ani pořádné peníze. Jen doktoři a vyšetření, a kdoví kam ty peníze mizí. Říkala jsem ti stokrát, že Andrea Krejčíová by pro tebe byla lepší. Tři děti, byt po rodičích, a hlavně úplně jiná liga než tahle.“
Amálie se opřela zády o zeď. Trny růží jí zaryly do kůže, ale nepovolila stisk.
„Mami, prosím tě…“ Radimův hlas byl tichý, bez síly. Nebyla v něm obrana, jen vyčerpanost. „Už nemůžu. Ondřej Kovář staví dům, Matěj Petříček čeká třetí dítě. A já? Jen přežívám. A někdy ani nevím proč.“
Pak nastalo ticho. Těžké, dusivé. Čekala, že ji obhájí. Jedinou větou. Jediným slovem. Nic nepřišlo. A to mlčení bolelo víc než cokoli jiného.
Sešla o patro níž a vyčkala, dokud Iveta Pražáková neodešla z domu. Teprve potom se vrátila a vstoupila do bytu.
Radim stál u okna, mnul si spánky. Když ji zahlédl, pokusil se o úsměv – ten známý, unavený, naučený.
„Ahoj, Ami. Máma tu byla. Víš, jaká je…“
Položila dort na stůl. Kytici nechala bez zájmu dopadnout vedle. Posadila se zpříma, ruce klidně složené v klíně.
„Byla jsem dnes u notáře,“ řekla vyrovnaně. „Blanka Mareková mi odkázala všechno. Byt 2+1 na Vinohradech, garsonku na Žižkově. A taky peníze. Hypotéku můžeme splatit hned. A ještě zůstane.“
Radim ztuhl. Překvapení mu rozjasnilo tvář, oči se mu rozzářily dychtivostí.
„Ami! To je přece zázrak! To nás zachrání! Konečně se nadechneme. Všechno bude naše!“
Nepohnula se. Dívala se na něj chladně, téměř odtažitě.
„Ne,“ odpověděla tiše a v jejím hlase bylo něco, co Radima přimělo znejistět.