„Ne,“ zopakovala klidně.
Radim zbystřil. Z jejího tónu pochopil, že se něco zásadního změnilo. Barva mu zmizela z tváře.
„Moje, Radime. Všechno je moje. Slyšela jsem vás. Celý ten rozhovor. Jak ti prý nedávám děti. Jak sis měl raději vzít Andreu Krejčíovou, protože má byt a tři potomky už vychované. Jak vlastně ani nevíš, proč se mnou jsi. Neuniklo mi jediné slovo.“
Ustoupil o krok a začal vrtět hlavou.
„To máma do mě hučela, víš přece, jaká je! Byl jsem vyčerpaný, plácl jsem pár hloupostí, ale takhle to necítím, přísahám!“
„Mlčel jsi,“ přerušila ho. „Když mě nazývala neplodnou přítěží, mlčel jsi. A to mlčení mluvilo za tebe.“
Natáhl se k ní, jako by ji chtěl chytit za ruku, ale Amálie se narovnala tak rozhodně, že zůstal stát na místě.
„Byty jsou psané na mě. Úspory taky. Zítra podávám žádost o rozvod. Hypotéku si doplať sám, když tolik pracuješ. Žij si, jak uznáš za vhodné. Třeba s Andreou Krejčíovou. Jen beze mě. A bez jediné koruny ode mě.“
Vzala kabelku a zamířila ke dveřím. Radim vyběhl za ní.
„Ami, počkej! Vždyť jsme spolu deset let! Miluju tě, slyšíš?“
Zastavila se na prahu a pomalu se otočila. Její výraz byl vyrovnaný, téměř chladný.
„Miloval jsi představu. Manželku, děti, byt. Hezký obrázek do rámečku. Ale mě samotnou jsi nikdy skutečně nechtěl.“
Dveře se zavřely tiše, bez prásknutí. Když scházela po schodech a vyšla do ulice, došlo jí, že se poprvé po deseti letech nadechuje bez tíhy na hrudi.
Iveta Pražáková volala hned následující ráno, krátce po sedmé. Amálie hovor přijala a beze slova poslouchala proud výčitek.
„Amálie, to ses zbláznila? Rozbít rodinu kvůli takové hlouposti? Ujela jsem, to se stává. Radim oka nezamhouřil, je úplně na dně. Přijeď, sedneme si a promluvíme si rozumně.“
„Nazvala jste mě neplodnou vyžírkou. A váš syn mlčel,“ odpověděla klidně. „Děkuji vám aspoň za upřímnost.“
„Co si to dovoluješ! Kým bys bez něj byla? Nikým! Sebral tě z ulice, deset let tě živil, a ty se mu takhle odvděčíš?“
Amálie hovor ukončila. Její číslo si zablokovala. Stejně tak Radimovo. Postupně odstřihla i společné známé, kteří od rána vyzváněli s radami, ať to ještě zváží.
O týden později se nastěhovala do bytu na Vinohradské třídě. Nábytek zvolila jednoduchý, nový, bez vzpomínek. Okna směřovala do široké ulice a světlo zaplavovalo místnosti tak čistě, že v něm minulost neměla místo.
Radim se jednou pokusil přijít osobně. Vrátná jí zavolala, jestli ho pustit nahoru. Odpověděla stručně, že ne. Chvíli postával v hale s kyticí v ruce, pak odešel. Květiny zůstaly na recepci; za hodinu skončily v koši.
Uplynuly dva měsíce. Amálie otevřela vlastní obchod.