Jenže současně se začaly objevovat nové boty, další předplatné, elektronika, kterou „nutně potřeboval“. Lednice se vyprazdňovala rychleji, než jsem ji stíhala doplňovat, a vyúčtování služeb šplhalo výš a výš. Nejvíc mě zarazila spotřeba vody. Jeho večerní sprchy byly nekonečné, jako by pod proudem teplé vody mizel celý svět.
Jedné noci jsem ležela vzhůru. Nebyla to zloba, co mě zvedlo z postele, ale náhlá střízlivost. Otevřela jsem notebook a začala počítat. Čísla do sebe zapadala s nepříjemnou přesností. Už jsem to nemohla přehlížet. Nebyla jsem partnerka. Byla jsem pohodlí.
Nevyvolala jsem hádku. Nejprve jsem se připravila.
Sepisovala jsem položku po položce: obvyklý nájem v dané lokalitě, energie, nákupy potravin, drogerii, drobnosti do domácnosti. Přehledně, bez emocí. Polovina nákladů. Férově. Když jsem před Kryštofa Rychlého položila vytištěný přehled, rozesmál se.
„To myslíš vážně?“ ušklíbl se. „Nejsme přece spolubydlící.“
„Právě,“ odpověděla jsem klidně. „Nejsme. A proto si to vyjasňujeme.“
Okamžitě vybuchl. Obvinil mě z malichernosti, prohlásil, že láska se nevede v tabulkách a že v normálním vztahu se tohle nedělá. Večer demonstrativně práskl dveřmi od ložnice a odmítl se mnou mluvit.
Druhý den ale přišlo něco, co jsem nečekala.
Zavolali mi z banky. Chtěli si ověřit…