„Nebudu přece napravovat jeho slabosti za něj. Hned vám toho vašeho chlapečka přivedu!“ vyhrkla Karolína a prudce se otočila směrem k ložnici.
V hlavě jí ještě dozníval obraz Radima, jak jí s naprostou samozřejmostí oznámil, že jeho matka přišla na návštěvu – jako by to bylo to nejpřirozenější na světě. V tu chvíli v ní cosi přeteklo.
Bez dalšího slova vtrhla do pokoje, popadla manžela za límec trička a navzdory jeho brblání ho doslova vytáhla z postele. Podsaditý tmavovlasý muž s ustupujícími kouty protestoval a snažil se jí vyvléct, ale odpor byl spíš symbolický. Karolína ho dotáhla až do kuchyně, kde Gabriela Pražáková sledovala scénu s otevřenými ústy.
„Radime, proboha, koho sis to vzal?“ spustila teatrálně. „Okamžitě odcházíme! Obleč se! To není žena, to je chlap v sukni! Není divu, že dělá trenérku fitness – podívej se na tu sílu! Takhle jsem si snachu opravdu nepředstavovala.“
Pohledem plným zášti střelila po Karolíně.
„Mami, já s tebou bydlet nechci,“ ozval se Radim nečekaně pevně.
V místnosti zavládlo ticho. Gabriela na syna zůstala zírat, jako by promluvil někdo cizí.
„To myslíš vážně? Tak ty se obrátíš proti vlastní matce?“ vyhrkla dotčeně. Zřejmě vůbec nepočítala s tím, že by se jí její jinak poddajný syn postavil.
„Mám tě rád,“ pokračoval Radim klidněji, „ale dusíš mě. Nedáváš mi prostor. A Karolínu miluju taky, to přece víš.“
Karolína na něj překvapeně pohlédla. Nikdy předtím ho neslyšela mluvit s matkou takhle otevřeně. Možná na tom není tak beznadějně, pomyslela si. S trochou trpělivosti by z něj mohl být samostatný muž.
„Dobře,“ odsekla Gabriela po chvíli ledovým tónem. „Promluvíme si ráno. Teď mi připravte spaní na gauči.“
Zjevně neměla v úmyslu byt opustit.
„To nepřipadá v úvahu,“ odpověděla Karolína bez zaváhání. „Tady by vám nebylo pohodlně. Zavolám vám taxi.“
Ani o píď nehodlala ustoupit. Věděla, že kdyby teď couvla, příště už by situaci zvládla jedině s křikem a vytrhanými vlasy – a to rozhodně nechtěla.
Když se za tchyní konečně zavřely dveře, podala Radimovi tašku s nákupem. „Doprovodíš maminku k autu,“ řekla stručně.
Po jeho návratu si ho přeměřila pohledem. „Naučíš se někdy říct jí ne? Nebo mě budeš dál stavět do trapných situací?“
Radim sklopil oči. „Prosím tě, nevyhazuj mě. Snažím se, vážně. Jen mi dej čas,“ odpověděl prosebně.
Karolína si povzdechla. Jak si ze všech mužů mohla vybrat právě maminčina mazánka? Přesto k němu cítila blízkost. Věděla, že v podstatných věcech se na něj spolehnout může. A dokonalý není nikdo.
Po této hádce nastalo mezi Gabrielou a mladými ticho, které trvalo celé tři měsíce. S Radimem nepromluvila ani slovo. On se každý den chystal, že za ní zajde a usmíří se, ale Karolína mu to rozmlouvala.
„Pochop, jestli teď povolíš, budeme se muset buď rozvést, nebo se odstěhovat na druhý konec republiky,“ vysvětlovala mu trpělivě.
„Co když je jí špatně? Byla hodně rozrušená,“ namítal nejistě.
„Volala jsem její sousedce,“ odvětila klidně. „Tvoje maminka je v naprostém pořádku. Jen už celý dům ví, jaká jsem podle ní saň.“
Radim si povzdechl. „No dobře.“
Kupodivu mu matčino mlčení prospělo. Našel si lépe placené zaměstnání a začal se mnohem víc podílet na chodu domácnosti.
„Tak to už je pokrok,“ smála se Karolína. „Aspoň že teď žiju s rovnocenným partnerem.“
„To určitě,“ zasmál se Radim. „Ty budeš jíst moje potraviny, splácet hypotéku a pak mě vyhodíš z bytu. A já promarním mládí. Přesně jak říká máma.“
„Mám pocit, že slyším Gabrielu Pražákovou osobně,“ usmála se.
Líbilo se jí, že před ní nic netajil a neskrýval v sobě zášť jako někteří muži, které poznala dřív. Navíc ji skutečně miloval a nikdy jí nevyčítal každou utracenou korunu.
„Chybí mi máma,“ povzdechl si jednou večer.
„Mně ta moje ani ne,“ přiznala Karolína tiše. „Vzpomene si na mě jen tehdy, když potřebuje poslat peníze. V tomhle ti vlastně závidím.“
Nakonec se dohodli: Radim může se svou matkou udržovat kontakt, jak chce, ale Karolínu do toho nebude zatahovat a klíče od bytu jí zůstanou zapovězené. S tím byli oba spokojení.
Následující půlrok proběhl překvapivě klidně. Karolíně se dařilo v práci, zakázky přibývaly a splátky hypotéky ubývaly. Už měla uhrazenou většinu dluhu a pokud by tempo vydrželo, za dalších šest měsíců by byl byt definitivně její.
Radimovi o tom raději neříkala. Bála se, že by to v dobré víře prozradil matce a ta by znovu začala spřádat své jedovaté domněnky ze závisti.
Žít v atmosféře, kde člověk musí neustále vážit každé slovo, totiž nebylo vůbec jednoduché.