Žít v takovém napětí ji naučilo opatrnosti. Pokud měla po boku tchyni, jakou byla Gabriela Pražáková, platilo jediné pravidlo – o svých triumfech i prohrách mlčet. Čím méně toho druhá strana věděla, tím méně zbraní proti ní mohla použít.
Asi po dvou měsících klidu se Radim Petříček jednoho večera zeptal:
„Karolíno, kdy myslíš, že bychom mohli mít miminko?“
Zpozorněla. „To je přání tvé maminky, nebo tvoje?“
„Maminčino určitě taky,“ přiznal bez vytáček. „Ale já po dítěti toužím stejně.“
Karolína si ho chvíli mlčky prohlížela. „Ráda bych měla rodinu, to víš. Jenže hypotéka ještě není úplně splacená a tvůj příjem zatím není nic moc.“ Schválně nechala větu doznít. Chtěla vidět, jak zareaguje. Zda se konečně rozhoupá, nebo zůstane stát na místě.
Čekala vyhýbavou odpověď. Místo toho ji překvapil: „Máš pravdu. Budu s tím muset něco udělat.“
Téhož večera někdo zazvonil tak vytrvale, až jí to bylo nepříjemné. Nikoho nečekala, Radim měl klíče. Ignorovala první zazvonění, ale vzápětí se dveře otřásly pod prudkým bušením. To už přehlížet nešlo.
Podívala se kukátkem – a spatřila Gabrielu Pražákovou. Otevřela jen na bezpečnostní řetízek.
„Co si přejete? Nemohla jste nejdřív zavolat?“ zeptala se chladně.
„Ty jedna chudinko!“ vyštěkla tchyně místo pozdravu. „Od kdy se s tebou musím domlouvat? Myslíš si, že jsi nějaká královna? Okamžitě mě pusť dovnitř!“
„Ne. Řekněte, co chcete, klidně tady. Když začínáte urážkami, těžko čekat něco příjemného.“
Gabriela zbledla vzteky. „Kvůli tobě mě syn připravuje o peníze! Mě, starou ženskou!“
„Starou? Vždyť vám je sotva šedesát,“ podotkla Karolína klidně. „A o jakých penězích mluvíte?“
„Moc dobře víš, o čem! Jestli Radima nepřesvědčíš, tak vás oba prokleju!“ syčela.
Karolína byla ráda za řetízek. Z očí tchyně šlehaly blesky a nebylo vyloučeno, že by se na ni skutečně vrhla.
Když se Radim vrátil z práce, všechno mu převyprávěla. Viditelně ho to ranilo.
„Mrzí mě, že se takhle chová,“ povzdechl si. „Přitom sama říkala, že až se ožením, přenechá mi byt po tátovi.“
Karolína zůstala stát jako opařená. „Počkej… ty máš vlastní byt?“
Radim jí vysvětlil, že mu ho otec daroval po rozvodu. Matka ho dlouho přemlouvala, aby nemovitost přepsal na ni, ale on odmítl.
„Vzpomínáš, když jsme spolu začali chodit a ty sis myslela, že jsi těhotná? Bál jsem se, že kdybych ustoupil, nechal bych tě i dítě bez střechy nad hlavou,“ přiznal.
Karolína přikývla. Tehdy se test ukázal jako omyl, ale jeho obavy byly skutečné. Najednou jí došlo, že Radim nebyl tak bezpáteřní, jak si občas myslela. Od začátku na ni myslel.
„Když se pak ukázalo, že miminko nebude, máma mě poprosila, aby byt pronajímala. Tvrdila, že spoří peníze pro mě a hradí poplatky. Trvalo to tři roky. A když jsem teď řekl, že byt potřebuji, zjistil jsem, že jsou tam dluhy na službách a žádné úspory neexistují,“ doplnil tiše.
Karolína ho vzala za ruku. „Zvládneme to spolu. A něco ti taky musím říct… hypotéku už mám splacenou.“
Jakmile to vyslovila, lekla se. Co když se teď rozhodne svůj byt přenechat matce? Neměla to raději nechat pro sebe?
Radim se ale jen usmál. „Tím líp. Aspoň budeme mít jistotu oba. Co když se nám narodí dvojčata?“ zasmál se.
Jeho žert se ukázal být překvapivě prorocký. O rok později přivedla Karolína na svět dva zdravé kluky – Matyáše Beneše a Šimona Tkadlece. Do té doby Radim prodal původní byt, koupil jiný a rodina se přestěhovala na adresu, kterou Gabriela Pražáková neznala.
Karolínin byt mezitím pronajali mlčenlivému sportovci, na něhož tchyniny pokusy vtrhnout dovnitř a vyvolat scénu neměly žádný účinek.
Radim s matkou nepřerušil kontakt. Pravidelně jí volal, občas objednal úklid nebo nákup potravin. O velkých svátcích se scházeli na neutrální půdě – v kavárně či parku. Kdykoli Gabriela spustila hysterický výstup, mohla Karolína jednoduše nasednout do taxi a odjet.
Jednou jí Radim vážně řekl: „Musím se o mámu postarat. Ať je jaká chce, dala mi život.“
Karolína přikývla. „Radime, jestli ses rozhodl převzít odpovědnost, víc vydělávat a stát se skutečnou oporou naší rodiny, pak ti do toho, jakým způsobem pomáháš své mámě, mluvit nebudu.“