„Kousni se do jazyka a seď doma! Tvoje takzvané poslání je naplnit lednici a hlídat sporák. K ničemu jinému nejsi, slepice!“ vyštěkl manžel.
Vchodové dveře práskly tak prudce, až se ve vitríně rozechvěly skleničky a tiše cinkly. Tereza Konečná zůstala stát u plotny, v prstech svírala vařečku tak pevně, až jí zbělely klouby. Srdce jí bušilo vysoko v krku a dech se jí zadrhával.
„Zase není nic hotové tak, jak má být!“ Radim Kratochvíl hodil aktovku na gauč a těžkými kroky zamířil do kuchyně. „Makám od rána do večera jak blázen, a ty? Čím trávíš čas? Sjíždíš další seriály?“
Omáčku míchala dál, jako by nic neslyšela. Mlčení si za poslední tři roky osvojila dokonale. Odpovídat nemělo smysl, odpor jen přiléval olej do ohně. Radim by si důvod ke kritice našel vždycky.
„Mluvím na tebe!“ Naklonil se k ní tak blízko, že ucítila jeho kolínskou promíchanou s jinou, cizí vůní. Dámský parfém? Nesmysl. Určitě se jí to jen zdálo.
„Večeře bude za chvíli. Pět minut,“ pronesla tiše, aniž by k němu vzhlédla.
„Za chvíli!“ ušklíbl se. „Přijdu domů v sedm a slyším – pět minut! Víš, jak vítá manžela Lenka Havelková? Prostřený stůl, úsměv od ucha k uchu. A já mám…“
Mávnul rukou, jako by odháněl obtížný hmyz. Přesně tak si v tu chvíli připadala – jako cosi otravného a zbytečného.
Lenka. Jeho sekretářka. Poslední dobou ji zmiňoval až podezřele často. Lenka tohle, Lenka tamto, Lenka je tak schopná. Tereza zatnula zuby a beze slova začala chystat talíře.
Večeře proběhla v tísnivém tichu. Radim se zabořil do telefonu, psal zprávy a občas se samolibě pousmál. Tereza jen bezcílně přehrnovala brambory na talíři. Hlad necítila, knedlík v krku jí nedovolil spolknout ani sousto.
„Zítra se tu zastaví máma,“ utrousil, aniž by odtrhl oči od displeje. „Tak ať je na stole něco slušného. Nehodlám poslouchat řeči, že u tebe strádám.“
Milada Procházková. Tchyně byla kapitola sama pro sebe. Od prvního setkání dávala jasně najevo, že si pro syna představovala jinou partnerku. „Umíš vůbec vařit?“ zeptala se tehdy s úsměvem, který víc bolel, než těšil. Každá její návštěva se od té doby proměnila ve zkoušku, kterou Tereza podle jejích měřítek nikdy nesložila.
„Dobře,“ odpověděla automaticky.
Radim konečně odložil telefon a přeměřil si ji pohledem. Ledovým, hodnotícím.
„Nejlepší bude, když přestaneš mluvit a zůstaneš doma. Tvoje místo je u lednice a u sporáku. Na nic jiného se nehodíš, domácí kvočno!“
Slova se rozprostřela po místnosti jako těžký, lepivý dým. Tereza pomalu zvedla oči. Slzy už nepřicházely – vyschly asi před osmi měsíci. Zůstala jen prázdnota. Chladná, vypálená, jako zem po požáru.
„Myslím to vážně,“ pokračoval povzbuzený jejím tichem. „Seď doma, starej se o byt. K čemu jsou ti ty tvoje kurzy? Angličtina… Na co? Myslíš si, že z tebe bude někdo důležitý?“
Kurzy. Netušil vůbec nic. Domníval se, že zabíjí čas na nesmyslných lekcích. Přitom během tří let dokončila dálkové studium business administrativy, získala certifikáty z finančního řízení i marketingu. Noci trávila u notebooku, zatímco on spal. Přes den, mezi vařením a úklidem, pročítala skripta a vypracovávala úkoly.
Diplomy ukládala do staré krabice od bot, schované nahoře na skříni. Každý papír představoval tichou vstupenku jinam. Její osobní zbraň pro den, kdy ji bude potřebovat.
„Vnímáš mě vůbec?“ udeřil dlaní do stolu.
„Ano,“ odpověděla klidně a vstala. „Hned to uklidím.“
Sbírala talíře a odnášela je ke dřezu. Pohybovala se mechanicky, myšlenkami byla daleko. V jiném světě, který si budovala potají, cihlu po cihle, ve chvílích, kdy ji nikdo nesledoval.
Druhý den dorazila Milada Procházková. Elegantní, štíhlá, s perfektním účesem ze salonu a manikúrou, která křičela luxusem.
„Terezko,“ lehce se dotkla její tváře vzdušným polibkem. „Ty jsi nějak pohubla. Radim tě nechává o hladu?“
Takový byl její smysl pro humor. Tereza vykouzlila napjatý úsměv.
„Pojďte dál, paní Procházková. Oběd už je skoro hotový.“
Během jídla tchyně vyprávěla o známých, o úpravách na chalupě, o novém kosmetickém studiu. Radim horlivě přikyvoval, občas se zasmál. Tereza mezitím nalévala polévku, servírovala hlavní chod, sbírala drobky a utírala rozlitou vodu.
„A ty jsi pořád doma?“ obrátila se na ni Milada náhle, zkoumavě si ji prohlížela.
„Ano,“ odpověděla stručně.
„To je jedině dobře,“ přikývla spokojeně tchyně. „Žena má držet domácnost pevně v rukou.“