Radim Kratochvíl zbledl tak nápadně, že to neuniklo nikomu v první řadě. Bylo vidět, jak mu v hlavě do sebe zapadají dávné situace jako kamínky mozaiky. Zatímco jí kdysi vyčítal neschopnost a křičel, že je k ničemu, ona po večerech studovala a budovala si nové zázemí. A v době, kdy on utíkal za Lenkou Havelkovou do hotelu, pokládala Tereza Konečná základy svého vlastního života.
Schůzka se brzy uzavřela. Obchodní partneři odcházeli spokojení, potřásali si rukama a slibovali, že konečné stanovisko sdělí během několika dní. V sále to šumělo tlumenými hovory, šustily desky s dokumenty, cinkaly vizitky. Radim nikam nepospíchal. Zůstal stát u okna a předstíral zaujetí výhledem na město pod ním.
Když místnost konečně osiřela, otočil se.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se opatrně.
„Týká se to práce?“ odpověděla Tereza, aniž by k němu zvedla oči, a pečlivě rovnala papíry do složky.
„Terezo, já…“
„Paní Konečná,“ opravila ho klidně. „Nemyslím, že jsme si natolik blízcí, abyste mi tykal.“
Viditelně sebou trhl, jako by dostal políček.
„Promiň,“ vydechl. „Netušil jsem… nenapadlo mě, že bys dokázala…“
„Že něco dokážu?“ doplnila suše. „Vzpomínám si, jak jsi mě označil za slepici vhodnou maximálně k plotně.“
„Byl jsem idiot,“ přiznal a udělal krok blíž. „Vím, jak moc jsem ti ublížil. Ale když tě teď vidím… takovou… jsi úžasná, Terezo. Byl jsem slepý.“
Zapnula aktovku a pohybem připomínajícím tečku za větou ji uchopila.
„Víš, co je na tom nejzvláštnější?“ pronesla tiše. „Když jsi mě ponižoval, necítila jsem nenávist. Spíš lítost. Nad člověkem, který nevidí dál než k vlastnímu egu. Pro kterého je péče o domov něco méněcenného. Který si hodnotu druhých měří podle toho, jak pohodlně mu slouží.“
„Změnil jsem se,“ namítl a pokusil se jí dotknout. Uhnula. „S Lenkou je konec. Ukázalo se, že byla úplně jiná, než jsem si myslel.“
„To je opravdu šokující,“ poznamenala s lehkou ironií.
„Uvědomil jsem si, jakou chybu jsem udělal. Dej mi šanci to napravit. Můžeme začít znovu. Budu jiný, slibuju.“
Vydala se ke dveřím. Na prahu se ještě zastavila.
„Víš, kde se mýlíš, Radime? Pořád si myslíš, že problém byl v tom, že jsi odešel. Nebo že jsi mě podvedl. Jenže to podstatné bylo něco jiného. Každý den jsi ze mě kousek po kousku mazal člověka. Dělal jsi ze mě stín. A já tomu málem uvěřila.“
„Odpusť mi,“ vykročil k ní.
„To už jsem udělala,“ přikývla klidně. „Zlost je jed, který si člověk nosí v sobě. A já ho nehodlám pít dál. Ale odpuštění neznamená návrat do klece, kterou jsi pro mě vystavěl.“
„Nechci tě zavírat! Teď vidím, jaká opravdu jsi. Úspěšná, inteligentní, silná…“
„Taková jsem byla vždycky,“ přerušila ho mírně. „Jen doma jsem pro tebe byla personál. A teď, když mě vidíš v kostýmu při jednání, najednou prozřeš. To není láska, Radime. To je fascinace postavením.“
Odešla bez jediného ohlédnutí. Její podpatky zněly chodbou pevně a jistě. Za zády ještě slyšela jeho hlas:
„Terezo! Počkej!“
Nezastavila se. Čekání skončilo už před rokem.
Večer jí zazvonil telefon. Na displeji svítilo jméno Milada Procházková. Na okamžik zaváhala, zda hovor přijmout.
„Prosím?“ ozvala se nakonec.
„Terezo, tady Milada Procházková,“ zněl napjatý hlas. „Radim mi řekl o vašem dnešním setkání. Ráda bych si s vámi promluvila.“
„Poslouchám.“
„Nemohly bychom se sejít osobně? Některé věci se po telefonu vysvětlují těžko.“
Zvědavost zvítězila. Co asi může chtít? Přemlouvat ji k návratu?
„Zítra v patnáct hodin. Kavárna Aroma na ulici Bulharská,“ stanovila přesně místo i čas.
„Děkuji, přijdu,“ odpověděla spěšně.
Další den byl nabitý. Dopoledne se ozvali partneři – smlouva byla schválena. Tři miliony korun. Tereza po ukončení hovoru chvíli hleděla z okna a pousmála se. Před rokem by jí taková částka připadala jako něco nedosažitelného. Dnes to byl prostě výborný obchod.
Krátce před třetí už seděla u stolu v kavárně a pomalu míchala cappuccino. Milada Procházková dorazila přesně na čas, jako vždy bezchybná. Usedla naproti, sundala rukavice a pečlivě je složila vedle kabelky.
„Děkuji, že jste přišla,“ začala.
„O co jde?“ zeptala se Tereza vyrovnaně.
Starší žena si ji chvíli mlčky prohlížela.
„Radim udělal spoustu chyb,“ řekla nakonec. „A je si toho vědom.“
„To mi sdělil už včera.“
„On…“