Také ne.
Položila mobil na stůl a byt se ponořil do zvláštního klidu.
Následující dny byly podivně tiché. Vladimír se doma objevoval jen sporadicky. Přišel, přecházel po bytě, mlčel a zase odešel. Jednou se přece jen osmělil.
„Nemyslíš, že jsi to trochu přehnala? Máma na tom opravdu není dobře.“
Hana ani nezvedla oči od knihy. „Ať se obrátí na svého syna.“
„Víš přece, že teď nemůžu…“
„A proč vlastně?“
Rozpačitě pokrčil rameny. „Práce. Je toho nad hlavu.“
„Tomu nerozumím,“ odpověděla klidně. „Patnáct let poslouchám o práci. A výsledek? Peníze nikde.“
Zrudl. „Co sis představovala? Že se budu dřít jako ty? Nejsem stroj!“
„To ne,“ přikývla suše. „Ale žaludek máš ze železa. A zvyk žít z cizí kapsy taky.“
„Tohle je moje rodina!“ vybuchl.
„Tak s ní taky žij.“
Nechápavě na ni zíral. „Prosím?“
„Sbal si věci, Vladimíre. Dávám ti dvě hodiny. Pak zavolám policii a oznámím, že se mi tu zdržuje někdo bez práva.“
Zůstal stát jako přimražený. „Ty to myslíš vážně?“
„Naprosto. Už nechci sdílet domácnost s někým, kdo je tu cizí.“
Odešel ještě té noci. Naházel oblečení do tašek, práskl dveřmi tak, že se zatřásla okna. Za půl hodiny se ozval telefon. Stanislava Pavlíčeková křičela tak, že to bylo slyšet i bez hlasitého odposlechu.
„Cos to provedla, ty bezcitná ženská?! Spí u Kristýny Zelenýové na gauči! Zvedl se mu tlak!“
„Je mi to líto,“ pronesla Hana vyrovnaně. „Ale už to není moje starost.“
„Jak není tvoje? Jsi jeho žena!“
„Byla jsem. Zítra podávám žádost o rozvod.“
Další proud nadávek už neposlouchala. Telefon jednoduše ztišila.
Rozvodové řízení proběhlo překvapivě rychle. Vladimír zkoušel smlouvat, žádal čas, navrhoval „rozumnou dohodu“, opatrně narážel na společný majetek. Jenže byt koupila Hana dávno před svatbou a žádná předmanželská smlouva neexistovala. Nebylo co dělit.
Naposledy se potkali u notáře.
„Hani,“ oslovil ji tiše, když připojovala podpis pod dokumenty. „Opravdu mi chybíš.“
Podívala se na něj bez emocí. „Já? Nebo moje výplata?“
Odpověď nepřišla.
O měsíc později dorazil doporučený dopis. Uvnitř bylo potvrzení o odhlášení z trvalého pobytu a krátký vzkaz: „Promiň. Jestli dokážeš.“
Dlouho hleděla na pár řádků psaných jeho rukou. Pak papír pečlivě složila a uložila do zásuvky.
Večer seděla na balkoně s Radkou Moravecovou. Nad městem se rozsvěcela světla.
„Tak co, jsi oficiálně volná?“ pousmála se Radka.
„Ano.“
„Máš strach?“
Hana zavrtěla hlavou. „Zpočátku ano. Teď cítím spíš úlevu.“
Radka ji chvíli pozorovala. „Vždycky jsem se chtěla zeptat — proč jsi to snášela tak dlouho?“
Hana se zamyslela. „Asi jsem se bála samoty. Myslela jsem si, že rodina znamená být potřebná. Jenže skutečná rodina si tě váží. Mě jen využívali.“
„Nelituješ toho?“
Hana se lehce usmála. „Čeho? Že už neplatím za cizí rozmary?“