„Ne,“ odpověděla klidně. „Mrzí mě jen ty roky, které už mi nikdo nevrátí.“
Radka naklonila hlavu. „A co bude dál?“
Hana se nadechla, jako by tím jednoduchým pohybem uzavírala jednu kapitolu. „Teď konečně začnu žít. Opravdu.“
Hned následující den zamířila do cestovní kanceláře. Dlouho si prohlížela katalogy, přejížděla prstem po fotografiích pláží a hotelových teras zalitých sluncem. Nakonec si vybrala pobyt, který by si dřív nikdy nedovolila — luxusní hotel u moře, s výhledem na nekonečný horizont. Bez kompromisů. Bez vysvětlování. Jen pro sebe.
Když pracovnice za přepážkou zadávala rezervaci, vzhlédla: „Přejete si dvoulůžkový pokoj?“
Hana zavrtěla hlavou. „Jednolůžkový. Cestuji sama.“
Ta věta kdysi bolela. Zněla jako přiznání prohry. Teď však měla úplně jiný tón. Byla v ní hrdost i klid. Samota už nepůsobila jako trest, ale jako prostor.
Odlet měla naplánovaný za týden. Večer si rozložila na postel otevřený kufr a začala skládat oblečení. Při každém kousku si uvědomovala, kolikrát své sny odsunula stranou. Kolikrát si řekla: „Až jindy.“ „Teď to nejde.“ „Musím pomoct rodině.“
Jenže rodinou se pro ně nikdy skutečně nestala.
Mobil na nočním stolku zavibroval. Zpráva od Vladimíra Tichého.
„Nemohli bychom se sejít? Promluvit si v klidu?“
Hana se pousmála, ale v jejím výrazu nebyla hořkost. Spíš odstup. Chvíli přemýšlela, pak napsala stručnou odpověď:
„Už není o čem mluvit. Přeju ti, ať se ti daří. Beze mě.“
Bez dalšího váhání jeho číslo zablokovala. Žádné zadní vrátka. Žádné návraty.
Na displeji se objevila předpověď počasí pro místo, kam měla namířeno. Třicet stupňů, jasná obloha, slunce po celý týden. Jako by i svět kolem potvrzoval její rozhodnutí.
Zaklapla kufr a postavila ho ke dveřím. Pak se zastavila před zrcadlem. Dívala se na ženu, která prošla zklamáním, strachem i pochybnostmi — a přesto obstála.
Usmála se.
Po velmi dlouhé době v odrazu neviděla unavenou, ustupující postavu. Viděla sebe.