— Trojčata?! To je neuvěřitelné, Danielo Míkaová, jste opravdu statečná žena! A všechny děti jsou v pořádku — chlapeček a dvě holčičky! To se jen tak nevidí!
— Nejsem žádná hrdinka… jen máma, — pousmála jsem se vyčerpaně. Přes mlhu únavy jsem se snažila pochopit všechno, co se během posledních osmnácti hodin odehrálo.
Bylo to jako sen i jako noční můra zároveň. První dny v porodnici splývaly dohromady — radost se mísila s naprostým vysílením.
Ležela jsem na úzké nemocniční posteli a sbírala síly po náročném porodu. V duchu jsem si přehrávala okamžik, kdy Přemysl Procházka poprvé spatří naše děti.
Představovala jsem si, že syn zdědí jeho výrazné oči, a děvčátka budou mít tmavé vlasy po mně. Lékaři říkali, že mi je přinesou, jakmile dokončí všechna potřebná vyšetření.
Čekala jsem, že Přemysl přijde hned druhý den. Nepřišel. Zkusila jsem mu poslat vzkaz přes poštu — třeba se mu nedovolali. V lesním závodě právě probíhala plánovaná kontrola porostů, už třetí den po sobě. Možná se zdržel tam.
Třetí den mi ale doručili balíček. Sklenici domácího kompotu, tvarohové koláče a několik čistých plen. Jenže neposlal je Přemysl. Byl to dar od sousedky.
Na kousku papíru stálo: „Přemysl pije, Danielo. Myslíme, že pro tebe přijede Bedřich Marek. Neboj se, jsme s tebou.“ Pod textem byla podepsaná Simona Moravecová, Dita Vaceková a Amálie Tichýová.
Dlaně mi náhle zvlhly a přeběhl mnou ledový chlad.
Ještě před pěti dny jsem byla obyčejná žena ze vsi, která čekala své první dítě. A teď jsem držela v náručí tři novorozence… o které jejich vlastní otec nestál natolik, aby je přišel vidět. Pocit zrady se mi tiše usazoval v zádech jako těžký kámen.
Za okny porodnice se snášel sníh. Tichý, bílý a lhostejný ke všemu lidskému trápení.
Chodbou zaduněly kroky.
— Danielo… — nakoukla do pokoje sestra. — Přijel pro vás Bedřich Marek. Říká, že jste sousedé. Představte si, dorazil s povozem! Čeká u zadního vchodu u kuchyně.
Pomohla mi zabalit věci i děti. Její pohyby byly jisté a rychlé, když opatrně balila drobná tělíčka do teplých dek.
— Tady máte nejstarší holčičku, držte ji pevně, — usmála se vlídně.
Přitiskla jsem si dceru k hrudi. Karolína Čermáková — tak jsem ji pojmenovala. Byla nejklidnější ze všech tří; přišla na svět jako první, o pár minut dříve než sestra.
Mladší dcerka dostala jméno Nikola Tichýová. Věřila jsem, že z ní vyroste silná žena, která obstojí ve všem, co jí život přinese. A syna jsem nazvala Vojtěch Havelka po svém dědečkovi.
Ze schodů jsme sestupovaly pomalu. Každý krok mi připomínal, jak čerstvé jsou rány po porodu.
Bedřich stál u starého povozu, vedle něj klidná hnědka přešlapovala v čerstvém sněhu. Když nás zahlédl, setřel popel z cigarety rovnou do závěje.
— Tak pojedeme domů, co říkáš? — pronesl tiše a převzal od sestry dvě děti. Opatrně je uložil do připravených přikrývek. — Zvládneme to.
Cestou jsem mlčela. Sněžení houstlo, ale vyjeté koleje od saní a vozů byly pevné, takže povoz se houpal klidně a bez trhání.
Bedřich občas lehce škubl opratěmi a cosi si polohlasem bručel. Minuli jsme pole družstva, projeli lesíkem a přejeli úzký mostek přes potok. Nakonec se mezi vločkami objevila střecha našeho domu.
— Vydrž ještě chvíli, — řekl a pomohl mi slézt dolů.
Děti zůstaly v kolébkách na voze. Svíral mě strach je byť na okamžik opustit, ale bylo nutné odemknout a zatopit.
Bedřich vzal kolébky do náruče sám; já měla ruce těžké jako z kamene, vyčerpané i rozechvělé zároveň. Otevřel dveře a vstoupil do domu jako první. Já vešla hned za ním a zastavila se na prahu.