Děti mezitím dozrávaly rychleji, než jsem si stačila připustit. Trávily spolu většinu dne, vymýšlely hry, učily se dělit i stát při sobě a brzy začaly docházet do školky v sousední vsi. Já jsem si konečně mohla dovolit přijmout práci alespoň na zkrácený úvazek v obecní knihovně. Každý večer jsem si domů nosila svazky knih a před spaním jsem jim z nich četla – náš malý obřad, který nás všechny uklidňoval.
Jednoho mrazivého únorového dne se ve dveřích knihovny objevil nový muž. Do obce tehdy nastoupil zámečník jménem Sebastian Pražák. Byl vysoký, v hustém vousu se mu už objevovaly stříbrné nitky a kolem očí měl vrásky od smíchu i větru. Mohlo mu být kolem čtyřiceti, ale působil svěže a pevně, jako někdo, kdo ví, kam patří.
„Dobrý den,“ oslovil mě chraplavým, ale příjemným hlasem. „Nemáte něco dobrodružného na dlouhé večery? Třeba Dumase?“
Podala jsem mu lehce ošoupané vydání Tří mušketýrů. Poděkoval, přikývl a zmizel do sněhové vánice. Hned další den se však vrátil – a nepřišel s prázdnou. V ruce držel vyřezávaného dřevěného koníka.
„To je pro vaše děti,“ vysvětlil trochu rozpačitě. „Se dřevem si rozumím.“
Od té chvíle se zastavoval častěji. Někdy jen vyměnit knihu, jindy přinesl další hračku – lodičku, káču nebo malou dřevěnou píšťalku.
Vojtěch Havelka si ho oblíbil okamžitě. Jakmile Sebastiana zahlédl, rozběhl se k němu, chytil ho za ruku a táhl ho ukázat nové „poklady“, které mezitím objevil. Karolína Čermáková i Nikola Tichýová byly zpočátku zdrženlivé, držely se u mě a tiše ho pozorovaly. Zvědavost však brzy převážila nad ostychem.
Když na jaře roztál sníh a pole začala měknout, přivezl Sebastian pytel brambor.
„Na sadbu,“ řekl prostě. „Je to dobrá odrůda.“
Zaskočilo mě to. Po zkušenosti s Přemyslem Procházkou jsem si zvykla spoléhat jen sama na sebe.
„Děkuji, ale opravdu to zvládám,“ namítla jsem opatrně.
Sebastian se na mě podíval klidným pohledem. „To vím. Každý tady ví, kolik síly v sobě máte. Jenže přijmout pomoc chce někdy stejnou odvahu jako všechno zvládnout sama.“
Do hovoru vběhl Vojtěch s klackem v ruce. „Strýčku Sebastiane! Podívej, jaký jsem našel! Uděláme z něj meč?“
Sebastian se zasmál a dřepl si k němu. „Uděláme. A pro holky vymyslíme něco taky.“
Společně zamířili k dílně za stodolou a já jsem je sledovala s pocitem, který jsem už dávno neznala – s tichým, hřejivým klidem.
V létě u nás byl Sebastian téměř denně. Opravoval ploty, spravoval vrátka, pomáhal se dřevem na zimu a s dětmi dokázal dovádět celé hodiny. Karolína i Nikola mu brzy začaly šeptat svá tajemství a smát se jeho příběhům. V jeho blízkosti nebyl žádný nátlak ani velká slova – jen obyčejná přítomnost.
Jednoho podzimního večera jsme seděli na zápraží, zatímco děti už spaly. Nad námi se třpytily hvězdy a z dálky se ozýval štěkot psa.
„Danielo Míkaová,“ oslovil mě tiše, „mohl bych tu zůstat? Ne jen jako pomocník… ale jako někdo, kdo s vámi bude žít. Vaše děti mám rád, jako by byly moje.“
V měsíčním světle jsem v jeho očích neviděla pochybnosti ani přetvářku. Jen upřímnost.
Zvedla jsem pohled k nebi a uvědomila si, že život někdy něco vezme, aby uvolnil místo pro dar, který jsme si ani nedokázali představit. Stačí vydržet a nezahořknout.
Od narození dětí uplynulo patnáct let, aniž bych si všimla, jak rychle čas běží. Náš dvůr se proměnil – kolem domu stál pevný nový plot, střecha byla opravená, stodola rozšířená a v kurníku spokojeně kdákaly slepice. Sebastian přistavěl k domu prostornou verandu s velkými okny, kde jsme se večer co večer scházeli u jednoho stolu.
Vojtěch vyrostl v silného patnáctiletého mladíka, o hlavu vyššího než Sebastian. Dlaně měl ztvrdlé od práce – celé léto pomáhal v kovárně místního družstva a domů se vracel s vůní železa a kouře na oblečení.
Karolína byla vzornou studentkou, pilně se připravovala na závěrečné zkoušky a snila o tom, že po maturitě nastoupí na pedagogickou fakultu. Nikola, věčná snílka, zaplňovala jeden sešit za druhým básněmi a krátkými příběhy.
A já jsem znovu nastoupila do školní knihovny na plný úvazek, aniž bych tušila, jak moc se tím náš život ještě promění.