Restaurace „Bílý korzár“ byla nasáklá vůní čerstvě naaranžovaných orchidejí a těžkých, luxusních parfémů, které se mísily se sladkým aroma dezertů.
Radka Janečeková seděla v čele dlouhého stolu. Záda měla rovná, ramena pevná, působila téměř napjatě, jako by v ní každé slovo mohlo rozezvučet strunu. Právě slavila šedesáté narozeniny. Oblékla si tmavě grafitové šaty z pevného saténu a na krku se jí leskl jemný perlový řetízek — dar od manžela, který už roky nebyl mezi živými. Přesto jej opatrovala s větší péčí než jakýkoli jiný šperk, jako tichou připomínku minulosti.
Po její pravici seděla dcera Karolína Smutnýová. Nervózně mačkala ubrousek mezi prsty a každou chvíli zalétla pohledem ke svému muži, jako by z jeho výrazu četla, jak se má sama cítit.
Po levé straně zaujal místo zeť, Dalibor Pavlíček.
Dalibor byl ztělesněním moderního úspěchu. Perfektně střižený oblek, hodinky v ceně menšího bytu a vystupování člověka, který nikdy nepřipouští pochybnosti. Vedl rozsáhlý dopravní holding, jenž podle jeho vlastních slov „vytáhl z bahna vlastníma rukama“.
„Dámy a pánové,“ pronesl a pomalu roztočil sklenku s koňakem, než se postavil. „Máme tu kulaté výročí. Šedesát let Radky Janečekové. Úctyhodný věk… skoro bych řekl archivní.“
Několik hostů se rozpačitě pousmálo.
Oslavenkyně jen nepatrně sklonila hlavu, bez známky uraženosti.
„Vždycky mě fascinovalo, jak dokážete žít tak skromně,“ pokračoval hlasitěji. „Domek za městem, zahrádka, klid. Zatímco my tady budujeme obraty a určujeme směr budoucnosti. Ale buďme upřímní — čas se nedá zastavit. Reflexy slábnou, úsudek už není tak ostrý.“
Odmlčel se a pohlédl na tchyni shora, tentokrát bez náznaku zdvořilosti.
„Doslechl jsem se, že jste Karolíně radila ohledně investic. Prosím vás. Rozhodovat mají ti, kdo přinášejí peníze. Myslím, že nastal čas ustoupit do pozadí. Váš věk si žádá klid, čaj a dezert. Ostatní věci už nejsou vaše pole působnosti.“
V místnosti ztěžkl vzduch.
Karolína zrudla a sklopila oči.
Dalibor se posadil, zjevně spokojený s dojmem, který vyvolal.
„Dalibore…“