Plnou moc si ani nevyřídil – bral jako samozřejmost, že manželka všechno zařídí za něj.
Následující půlrok pracovala Kateřina Vaněková tiše a systematicky, s přesností lékaře chystajícího se na náročný zákrok. Postupně převedla firemní prostředky na nové účty, o nichž Radek Urban neměl tušení. Spojila se také s hlavní účetní, Ludmilou Bílýovou, která Radka upřímně nesnášela pro jeho aroganci.
„Kačenko, už bylo načase tomu nafoukanci přistřihnout křídla,“ šeptala Ludmila, když spolu probíraly podklady. „On si tě vůbec neváží.“
Dostavbu domu si Kateřina vzala na starost sama. Vyčerpala si neplacené volno a dohlížela na každou drobnost. Radek byl příliš zaměstnaný Barborou Malířovou, než aby si všiml, že se kolem něj mění půda pod nohama. Domů chodil jen převléknout košili a mezi dveřmi utrousil: „Nečekej na mě, jednání se protáhne do rána.“
Ta „jednání“ se konala v bytě, který pronajal Barboře v centru města – samozřejmě z firemních peněz.
Když pak seděli v kanceláři notáře, Radek zářil spokojeností. Dům byl hotový, psaný na Kateřinu, vyplatí jí podíl a konečně zmizí z jeho života. Barbora už mezitím vybírala závěsy do jejich budoucího hnízda.
„Podepiš to, prosím tě, nemám čas,“ pobídl ji netrpělivě. „Za hodinu něco mám.“
„S Barborou?“ zeptala se klidně a připojila podpis.
„Do toho ti nic není!“ odsekl.
„Samozřejmě,“ přikývla vyrovnaně a vytáhla z kabelky složku. „Mimochodem, tady je potvrzení o zrušení společnosti VictoriaTrade. A živnost je také ukončená. Všechno proběhlo podle zákona – jako jediná zakladatelka jsem k tomu měla plné právo.“