Radek Urban jí vytrhl složku z ruky, horečně přelétl stránky očima a barva mu rázem zmizela z tváře.
„Ty… Ty ses zbláznila?! Co jsi to provedla?“ vyrazil ze sebe ochraptěle.
Kateřina Vaněková jen lehce nadzvedla obočí a zaklapla kabelku. „Já? Ukončila jsem ztrátovou firmu. Nic víc. A mimochodem, úvěry, které jsi na společnost sjednal bez mého vědomí, přecházejí teď výhradně na tebe. Můj podpis na nich nenajdeš.“
„To není možné… A Barbora…“ koktal, jako by nemohl popadnout dech.
„Co je s Barborou Malířovou?“ pousmála se chladně a vstala. „Je mladá a půvabná, určitě si rychle najde jiného mecenáše. Nebo sis snad namlouval, že podlehla kouzlu tvých pětačtyřiceti let a rostoucího břicha?“
Bez dalšího slova odešla z notářské kanceláře a nechala ho samotného mezi paragrafy a razítky. Venku ji přivítalo ostré jarní slunce. Sotva došla k autu, rozezvonil se jí telefon. Na displeji svítilo jméno Ludmila Bílýová.
„Tak co? Vyšlo to?“ ozval se napjatý hlas účetní.
„Lépe, než jsem čekala,“ odpověděla Kateřina s klidem. „A napadlo mě… Co kdybychom rozjely vlastní projekt? Kapitál mám a dům se dá snadno přestavět na kanceláře.“
„Ty jsi neuvěřitelná!“ rozesmála se Ludmila. „Řekni kdy a jsem u toho.“
Zatímco si domlouvaly detaily, Radek zůstal přimražený na židli. Mobil mu nepřestával vibrovat – Barbora naléhala na slíbenou cestu do Dubaje, banky se dožadovaly splátek a z práce mu potvrdili, že firma oficiálně přestala existovat.
Dům byl sice koupený. Jenže k zemi se nakonec neřítil ten, kdo to celé plánoval.