Ke vzdáleným příbuzným odjížděla Kristýna Vondráková bez nadšení – jenže jiná možnost se nenabízela.
V osmnácti letech měla poprvé vyrazit sama do Prahy. Bez babiččina bdělého dohledu, bez ustaraného pobíhání Radky Benešové a bez tiché, přísné přítomnosti otce. Čekal ji týden nejistoty, než padne rozhodnutí o přijetí na vysokou školu, a mezitím pobyt u lidí, které nikdy nespatřila: u tety Ivany Křížové, jejího muže Rostislava Marka a jeho matky Blanky Hradecké.
„Jsou to slušní lidé, uvidíš,“ ujišťovala ji Radka Benešová, zatímco skládala dceři šaty do kufru. „Odstěhovali se ještě předtím, než ses narodila, proto si je nepamatuješ. Drží při sobě, jsou laskaví.“
Zkoušky měly začít za sedm dní. Kristýna si svázala provázkem učebnice, které jí otec přinesl z práce, přibalila pár skromných kousků oblečení a vypravila se na nádraží. Babička tiše naříkala a skrývala uplakanou tvář do šátku uvázaného pod bradou. Matka ji objímala tak pevně, až se jí třásly ruce, a znovu a znovu ji líbala na sluncem opálené tváře. Otec si odkašlával do dlaně a předstíral klid, jako by šlo jen o krátkou návštěvu a všechno se brzy vrátí do zaběhnutých kolejí.
Možná v hloubi duše doufal, že to letos nevyjde. Že zůstane doma. Miloval ji až příliš. Byla jediná, kdo chápal jeho podivínské nápady – papírové vzducholodě vypouštěné ze střechy, když domovnice dřímala ve své kumbálku; lupu na dně batohu při každé letní výpravě do lesa; rty zbarvené do temna od bezinek natrhaných v parku; válení se ve sněhu, aby se ledový poprašek nasypal do válenek a pak se neochotně vysypával zpátky ven, zachycený o hrubou vlnu ponožek.
Kristýna slibovala, že bude psát, telefonovat a jezdit domů o prázdninách. Otec však dobře věděl, jak snadno člověka pohltí velkoměsto – jak ho obmotá svými vlákny a pomalu přiměje zapomenout.
Ivana Křížová byla sestřenicí Radky Benešové. Nikdy si nebyly zvlášť blízké, ale rodinné pouto si udržovaly – tu pohlednicí, tu krátkým hovorem. Návštěvy se nekonaly.
Jenže Kristýna vyrostla a rozhodla se, stejně jako její otec, pro technický obor. Rozběhl se kolotoč telefonátů, rad a doporučení. Sousedé, otcovi kolegové, babička i rodiče vedli dlouhé debaty, hádali se a znovu usmiřovali, jako by šlo o osud celé rodiny. A zatímco se všichni přeli, Kristýna jednoduše podala přihlášku.
„Tak já už půjdu,“ pronesla na peróně a zvedla kufr.
„Kristýnko…“ hlas Radky Benešové se zlomil.
„Mami, prosím,“ políbila ji rychle na tvář, objala otce i babičku. „Ozvu se. Uvidíte, že to zvládnu.“
Vlak se rozjel a kola začala udávat rytmus, který se jí spojil s tlukotem srdce. V duchu slyšela: „Co tě čeká? Všechno tě čeká!“ V hrudi se jí mísila nervozita s radostným očekáváním, téměř slavnostním.
Představovala si večery v divadle, procházky po parcích s budoucími spolužačkami, sebevědomou chůzi na podpatcích. Viděla se, jak sedí v kavárně naproti sympatickému studentovi, který jí objednává zmrzlinu a sladké pečivo s krémem.
„Slečno, promiňte.“
Hlas ji vytrhl ze snění. Ve dveřích kupé stál muž v kšiltovce stažené do čela, v hrubé bundě obepínající široká ramena.
„Ano?“ vzhlédla.
„Nemohla byste si dát ten kufr jinam?“
„Proč?“
Posadil se vedle ní a zamyšleně si promnul bradu. „Možná proto, že z něj něco vytéká.“
„Cože?“ vyskočila tak prudce, až se udeřila do horní police. Pohled jí sklouzl ke kufru – úzkou škvírou u zapínání prosakoval tenký proud červené tekutiny.
„Ach ne!“ rychle zavazadlo sundala na podlahu. „To jsem ale nešika.“
Neznámý se nadechl. „Jahody?“
„Ano. Babička mi dala sklenici marmelády a varovala mě, že víčko nedrží.“ Otevřela kufr a bezmocně zírala na oblečení nasáklé sytě rudou barvou, posetou drobnými zrníčky. Sklenice se skulila pod pletený svetr, jako by se chtěla schovat.
„Škoda takové dobroty,“ mlaskl muž.
Když se jejich pohledy setkaly, Kristýna znejistěla. Nebyl o mnoho starší než ona; v očích mu jiskřil pobavený výraz a na tvářích se rýsovalo strniště. Kupé zatím zůstávalo prázdné – další cestující měli nastoupit až za několik stanic.
„Omlouvám se za zmatek,“ narovnala se a snažila se tvářit důstojně.
„Nedívejte se na mě tak, jako bych vám tu sklenici rozbil já,“ bránil se s úsměvem.
„Nedívám se nijak.“
„Aspoň poděkovat byste mohla.“
„A za co?“ zamračila se.
„No… vlastně za nic. Pusťte mě, prosím.“ Lehce se o ni otřel ramenem, když procházel ke svému místu, a na stolek položil tašku s jídlem.
Kristýna kufr znovu zavřela a v hlavě se jí rozběhl zmatek. Všechno oblečení ulepené, zničené. Jak ty skvrny dostane pryč? Co když zůstanou?
„Nedělejte si starosti,“ ozval se muž. „Jedete přece do Prahy. Tam si můžete koupit nové věci. Dali vám rodiče nějaké peníze?“ podíval se na ni pozorně.
Kristýna bezděčně pohnula rukou směrem ke kapse kabátu, kde měla uložené úspory na první dny…