Ta slova ho zasáhla víc, než si chtěl připustit. Ustoupil, jako by ho udeřila, a bez jediného pohledu zpět vyběhl ze školy ven. Šel rychle, téměř bez dechu, narážel do lidí na chodníku a ani se neohlížel.
„Dávej pozor!“ ozývalo se za ním podrážděně.
Jenže jemu v uších dunělo něco jiného. „Druhá jakost… druhá jakost…“ opakovalo se mu v hlavě jako posměšný refrén.
Vztek a ponížení v něm kypěly tak dlouho, až vybuchly. V postranní uličce se pustil do rvačky s partou kluků, kteří ho zastavili s prosbou o cigaretu. Stačilo málo – křivé slovo, křivý pohled – a už se váleli po zemi. Křik přivolal ženy z nedalekého domu, které okamžitě zavolaly policii, a nakonec i sanitku.
Šimon Hrubý si pak dlouhé měsíce léčil zlomenou ruku. Kost srůstala pomalu, jako by se jeho tělo zdráhalo vrátit mu to, co považoval za svůj jediný smysl – možnost znovu vzít do ruky housle. Jako by se i ono vzdávalo snu, že se ještě někdy ztratí v hudbě.
Nakonec se vzdal on sám. Housle odložil do pouzdra a zasunul je hluboko do skříně. Jeden známý mu pomohl dostat se na kurz řízení.
„Nezblázni se kvůli tomu,“ přesvědčovali ho kamarádi. „Řidič se uživí vždycky. Hudba tě nenakrmí.“
Přikyvoval, ale pokaždé před sebou viděl její tvář – krásnou, sebevědomou, s lehkým nádechem pohrdání.
Jednou ji zahlédl znovu. Tentokrát stál za volantem autobusu. Déšť bičoval čelní sklo, když se k zavírajícím se dveřím rozběhla žena s krabicí dortu v rukou. Kabát měla promoklý, ofina přilepená na čele.
Stačilo by neotevřít. Nechat ji tam stát v dešti. Ta myšlenka ho bodla sladkou pomstychtivostí.
Jenže to by bylo malicherné. Zaklepala na dveře a netrpělivě čekala. Nepoznala ho. Viděla jen řidiče.
Dveře se otevřely. Nastoupila, rychle si sedla k oknu a zavřela oči.
„Jízdenky, prosím,“ ozval se Šimon do mikrofonu chladně. „Paní, kontrola.“
Znejistěla, začala hledat v kabelce. Když mu lístek ukázala, na prstu se jí zaleskl snubní prsten.
Bylo po všem.
Od té doby se už nesetkali.
…
Šimon se probudil v kupé ještě před ostatními cestujícími. Vlak tiše klouzal krajinou. Seskočil z horního lůžka a chtěl odejít na chodbičku, když si všiml složeného papírku na podlaze.
Zvedl ho. Byl to list vytržený ze sešitu, popsaný úhledným písmem.
„Azovská 33, byt 56,“ přečetl si nahlas.
Naklonil se ke spodnímu lůžku. „Kristýno Vondráková… Kristýno!“ lehce jí zatřásl ramenem.
Dívka sebou trhla. „Už jsme tam?“
„Ještě ne. Vypadlo ti tohle.“
Rychle mu papírek vytrhla a zastrčila do kapsy mikiny. „Ano, děkuju. Asi jsem to v noci ztratila.“
„Máš chuť na čaj?“
Chvíli na něj hleděla, pak přikývla. „Prosím. A dva cukry.“
„Jak si přeješ,“ pousmál se a odešel.
Na nádraží se rozloučili spíš náhodně než vědomě. Proud lidí je rozdělil, každý skončil na opačné straně perónu. Město je vzápětí pohltilo svým tempem. Přesto v obou zůstala vzpomínka na krátkou cestu – na smích, cinkání skleniček s čajem a ubíhající pole za oknem.
…
Kristýna stála před dveřmi bytu číslo 56 a sbírala odvahu zazvonit. Maminka ji ujišťovala, že teta Ivana Křížová o jejím příjezdu ví. Přesto měla pocit, že někomu narušuje klid.
„Ty budeš Kristýna?“ ozvalo se za ní.
Z výtahu vystoupila robustní žena s několika taškami. Blanka Hradecká si ji přeměřila od hlavy k patě.
„Ano.“
„Tak uhni, otevřu. A vezmi ty tašky. Ivana se zase někde fláká.“
Kristýna zaskočeně popadla nákup. Dveře se otevřely, v předsíni se rozsvítila slabá žárovka bez krytu.
„Potraviny dej do lednice. Peníze máš? Otec ti dal?“
Dívka přikývla.
„Odevzdáš je mně. Jasné?“
„Ale ty jsou přece na—“
„Tak můžeš jít jinam,“ přerušila ji ostře Blanka Hradecká. „Tady není žádná ubytovna zdarma.“
Kristýna zmlkla.
Asi po dvou hodinách se tiše vrátila Ivana Křížová. Sundala kabát a zamířila rovnou do kuchyně.
„Ty jsi Kristýna?“
„Ano, přijela jsem dnes.“
Ivana bez dalšího slova vytáhla z lednice hrnec a začala jíst studenou polévku přímo naběračkou.
„Počkejte, ohřeju vám to,“ nabídla se Kristýna.
„Nech být,“ mávla rukou.
Vtom se ve dveřích objevila Blanka Hradecká. „Co to děláš? To bylo pro Rostislava Marka! Měla ses najíst venku!“ Popadla utěrku a švihla Ivanu po rameni.
Kristýna stála jako přimražená. Nechápala, jak mohla maminka mluvit o této rodině s takovou láskou.
Večer dorazil i Rostislav Marek. Blanka svolala všechny do obývacího pokoje. Z balíčku bankovek, který Kristýna přivezla „na živobytí“, začala odpočítávat peníze.
„Tady máš na oběd. A tyhle na zítřek, ať si něco koupíš,“ rozdávala částky, jako by šlo o její vlastní úspory.
Kristýna cítila, jak jí hoří tváře. „Ale to jsou moje peníze…“ začala tiše.