„…jsou přece moje peníze!“ vyhrkla Kristýna a udělala krok vpřed. Ivana ji však rychle chytila za zápěstí a téměř neznatelně zavrtěla hlavou.
„Teď mlč,“ zašeptala jí pozdě večer, když už dům ztichl. „Až tě vezmou na vysokou, zkus si zařídit kolej. Tady to, jak sama vidíš, není žádný med.“
Ráno Kristýna přemáchala šaty potřísněné marmeládou, vyždímala je a pověsila na šňůru nataženou pod stropem balkonu. Sotva si stačila nalít čaj, objevila se ve dveřích Blanka Hradecká.
„Sundej to prádlo!“ procedila skrz zuby. Hůlkou odstrčila vlhké kusy látky, jako by jí překážely víc než cokoli jiného. „Zatarasila jsi celý prostor. Okamžitě to dej pryč!“
Kristýna polekaně vyskočila a shrnula oblečení do náruče.
„A kde to mám usušit?“ zeptala se tiše.
„Venku! U vás na vesnici to tak určitě děláte,“ odsekla Blanka s pohrdavým úšklebkem.
„Jaká vesnice? Co to říkáte? Maminka o vás mluvila úplně jinak… Myslela jsem, že mě tu přivítáte rádi…“
„Tak běž za maminkou!“ vyštěkla žena. „Tady ti nikdo koberec rozvíjet nebude.“
„Mami, nech toho,“ ozval se ode dveří rozespalý Rostislav Marek, který se sotva držel na nohou. „Stejně půjde na kolej. Kristýno, udělej mi kafe.“
Ivana mezitím tiše zmizela z kuchyně. K snídani ani nepřišla. Čekala ji dlouhá cesta přes celé město do práce a večer ještě hodiny klavíru u žáků, kterým dávala soukromé lekce. Každou korunu pak musela odevzdat tchyni. Tentokrát si však několik bankovek schovala do podšívky spodního prádla. Blanka o nich neměla tušení — a ani mít nebude.
Přijímací zkoušky uběhly jako splašené. Kristýna se doma téměř neukazovala. Učila se na dvoře nebo v parku o tři zastávky dál, kam dojížděla autobusem, jen aby nemusela poslouchat věčné výčitky.
Jednoho dne zašla na poštu a zavolala rodičům.
„Tak co, holčičko?“ zasypala ji maminka otázkami. „Jak se má Ivana? Jsou na tebe hodní? A co zkoušky?“
Kristýna mlčela. Slzy jí stékaly po tvářích a kapaly na sluchátko.
„Proč nic neříkáš? Vzali tě? Neprotahuj to!“
„Všechno je v pořádku,“ vydechla nakonec. „Ano, jsem přijatá.“ A rychle zavěsila.
Před očima jí však stále visel seznam přijatých, vyvěšený za sklem nástěnky. Dlouhý sloupec jmen — a mezi nimi to její chybělo.
Večer požádala, aby jí vrátili peníze, které jí otec poslal na studium. Řekla, že se vrací domů. Odpovědí jí byl jen pobavený úsměv.
„Jaké tvoje peníze?“ utrousila Blanka. „A nájem zaplatíme z čeho? Klidně si řekni rodičům o další.“
„Aspoň polovinu mi dejte,“ prosila Kristýna.
„Co si to dovoluješ!“ udeřila žena dlaní do stolu. „Běž si balit. Studentka…“
Kristýna házela věci do kufru a snažila se potlačit palčivou hořkost. Knihy už měla svázané provázkem a připravené u dveří.
„Kristýno,“ oslovila ji potichu Ivana a vtiskla jí do ruky složené bankovky. „Na jízdenku. Promiň… víš sama, jak to tady chodí.“
„Děkuju,“ zašeptala dívka a peníze rychle schovala. „Pojeďte se mnou. Prosím.“
„To nejde. Rostislava opustit nemůžu…“
Ivana se úzkostně podívala směrem k obýváku, zda je někdo neslyší. Bylo ticho.
Vtom zazvonil zvonek. A znovu.
„Ivano, běž otevřít, když si slečna balí!“ zavelela Blanka.
Ivana odemkla a zůstala stát jako přimražená.
„Šimon Hrubý?“ vydechla překvapeně.
Muž si ji změřil pohledem. „My se známe?“ předstíral chladně. Před ním stála shrbená žena s okousanými nehty a ustrašeným výrazem. Těžko uvěřit, že to je ta sebevědomá Ivana, která mu kdysi zamotala hlavu.
„Promiňte… bydlí tu Kristýna Vondráková? Jdu za ní.“
„Kdo to je?“ vyřítili se z pokoje Rostislav s Blankou.
„Za Kristýnou,“ odpověděla Ivana.
„Další příživník!“ rozkřičela se Blanka. „Rostislave, vyžeň je oba! I tu její známost!“
Dupala, tloukla holí do zdi a popoháněla syna kupředu.
Ivana vletěla do pokoje, zaklapla kufr, natlačila dovnitř poslední věci a vyvedla Kristýnu do předsíně.
„Rychle boty, a vezmi si kabát,“ šeptala naléhavě.
Kristýna zmateně pohlédla na Šimona, ale poslechla.
Rostislav se kolébal chodbou jejich směrem.
„Už odcházejí!“ oznámila nahlas Ivana. „Sbohem, Kristýno. Pozdravuj maminku.“
„Na shledanou,“ hlesla dívka a schovala se za Šimonova záda.
Ten s lehkým úšklebkem kývl směrem k Rostislavovi a tiše pronesl, zatímco se zadíval Ivaně do očí:
„Prvotřídní kousek. Přesně podle přání.“
Ivana chtěla něco dodat, ale dveře už zapadly. Zůstala stát v tichu, které ji tížilo víc než křik před chvílí.
„Proč jsi přijel?“ zeptala se Kristýna tiše, když spolu čekali na autobus.
„Neviděl jsem tě na seznamu přijatých. Měl jsem strach.“
„Ty jsi byl na fakultě?“ užasla.
„Jasně. Záleží mi na tobě.“
„A kam jedeme?“
„Neboj se. Přespíš u mě. Já půjdu ke kamarádovi. Ráno tě doprovodím na vlak domů.“
Kristýna si úlevně povzdechla.
Autobus projížděl prázdnými ulicemi a ona mu vyprávěla všechno — o ponížení, o penězích, o marných nadějích. Šimon jí tiše naslouchal a stíral jí slzy z tváří.
Kdesi v hloubi duše hledal pocit zadostiučinění. Osud přece Ivaně nadělil manžela, jakého si „zasloužila“. Měl cítit triumf.
Místo toho v něm však zůstávala jen lítost.