Matyáš hleděl na své neštěstí očima dokořán a po tvářích mu stékaly slzy, jedna za druhou. Šlo o jeho nejoblíbenější batoh s pestrým obrázkem letadla, který mu maminka koupila loni, když nastupoval do první třídy. Byl na něj nesmírně pyšný.
Batoh vydržel opravdu hodně, jenže teď z něj bezvládně visel utržený popruh – tichá připomínka toho, že i věci, které máme nejraději, se mohou poškodit.
Chlapec kráčel ulicí a tiše popotahoval. Zdálo se mu, že máma měla dnes docela dobrou náladu. To by mohlo znamenat, že si najde chvilku a popruh znovu přišije.
Věděl, že ho maminka miluje, i když ji občas přepadne smutek po tátových návštěvách. Přesto ho hryzalo svědomí, že si na batoh nedal větší pozor.
Když míjel lavičku u starého parku, všiml si staršího muže. Byl slušně oblečený, ale seděl shrbený, jako by ho tíha starostí ohýbala k zemi.
Matyáš se na něj chvíli zadíval. Pak, aniž by přesně věděl proč, k němu přistoupil a lehce se dotkl jeho ramene.
„Mně se roztrhl batoh. A co se stalo vám?“ zeptal se vážně.
Muž zvedl hlavu. Oči měl zarudlé od pláče. Nejprve nechápal, na co se ho chlapec ptá, pak si ale všiml, že i dítě má tváře mokré od slz. Zhluboka si povzdechl.
„Dcera mě vyhodila z bytu,“ odpověděl tiše.
„Vyhodila?“ vytřeštil Matyáš oči. „Vždyť nejste žádná kočka, aby vás jen tak vyhodila! Lidi se přece nevyhazují, a už vůbec ne tatínek od vlastní dcery! To vás nemá ráda? Nebo ji někdo očaroval?“
Na mužových rtech se objevil slabý, unavený úsměv. Upřímnost a bezelstnost toho chlapce mu zřejmě na okamžik ulevily od tíhy, kterou si nesl, a něco v něm se tiše pohnulo.