Mužovo pokrčení ramen bylo téměř neznatelné. „Asi mě opravdu nemá ráda,“ pronesl tiše, jako by tím uzavíral kapitolu, o níž už nemělo smysl dál mluvit.
„A nemáte teď vůbec kam jít?“ zeptal se Matyáš vážněji než předtím a pevně stiskl rty. „Tak pojďte k nám. Bydlíme v domě se třemi pokoji, místa je dost. Maminka je hodná, nikoho by nevyhodila. Jen bývá smutná, když se tu objeví táta a začne se hádat. Už s námi sice nebydlí, ale občas přijde a pak mamka pláče. Vás by ale určitě neposlala pryč!“
Bronislav Míka zaváhal. Připadalo mu zvláštní přijmout pozvání od dítěte, jenže jinou možnost skutečně neměl. Bylo mu pětapadesát, většinu života strávil v armádě a nyní byl v důchodu. Oženil se příliš brzy. Když sloužil mimo domov, první žena ho opustila a nechala mu malou dceru. Vztah mezi nimi se nikdy pořádně nenarovnal – a teď ho dcera definitivně vyškrtla ze svého života.
Matyáš ho bez dalších řečí chytil za ruku a vedl ulicí k jejich domu. Stavení bylo prostorné, ale bylo znát, že péče o něj v posledních letech pokulhávala. Branka visela lehce nakřivo, na verandě se vršily oprýskané bedny a dveře měly popraskanou podlahovou krytinu.
„Maminka je ještě v práci, ale nemusíte mít strach,“ ujišťoval ho chlapec, když ho uváděl do kuchyně. „Dám vám najíst. Včera uvařila velký hrnec polévky. Když je jí o něco líp, vždycky vaří pro celý regiment.“
Bronislav se rozhlédl po skromném, avšak útulném interiéru a cítil, jak z něj pomalu opadává napětí. V tomhle domě, i přes všechnu omšelost, bylo cosi hřejivého, co dlouho nepoznal. Po půlhodině, když dojedl talíř horké polévky, se opřel o židli a po chvíli ticha se nadechl, jako by se chystal konečně promluvit o tom, co ho sem přivedlo.