Nakonec se přece jen rozpovídal a svěřil se Matyášovi se svým osudem. Když domluvil, rozhlédl se po dvoře a požádal chlapce, zda by nenašel kladivo a pár hřebíků – vstupní branka visela nakřivo a bylo vidět, že by potřebovala spravit.
Matyáš mu nářadí ochotně přinesl a s důležitým výrazem mu asistoval. Přidržoval prkna, podával hřebíky a přitom rozdával rady, jako by měl za sebou roky zkušeností.
„Matyáši, kde seshnal takového šikovného pomocníka?“ ozval se náhle za nimi veselý ženský hlas.
Bronislav Míka se prudce otočil. Před ním stála drobná žena kolem pětatřiceti let, štíhlá, s krátce zastřiženými světlými vlasy a výraznýma hnědýma očima. Usmívala se mile, i když v jejím pohledu bylo patrné vyčerpání.
„Mami, to je Bronislav Míka,“ spustil Matyáš nadšeně. „Představ si, jeho vlastní dcera ho vyhodila z domu. Dal jí peníze na nový byt a ona mu je nevrátila. Mohl by u nás nějaký čas zůstat? Máme přece volný pokoj.“
„Vyhodila ho? Vlastní dcera?“ vydechla Lenka zděšeně. „Samozřejmě že může. Pojďte dál, nachystám vám něco k jídlu.“
„To už jsem zařídil,“ pochlubil se chlapec hrdě.
Lenka nakonec Bronislavovi nabídla jeden z prázdných pokojů. Když se zmínil, že bude za bydlení platit, mávla rukou. Ať prý raději pomůže s domem a zahradou – to bude víc než dost.
Souhlasil bez váhání. Hned následující den se pustil do práce. Srovnal branku, zpevnil plot, opravil střechu na kůlně a postupně dal do pořádku i další zanedbaná místa. Přestože měl úspor jen omezeně, na potřebný materiál nešetřil.
Matyáš na svého nového kamaráda nedal dopustit. Bronislav mu spravil roztržený batoh a pokaždé ho pochválil za pomoc. Dům se měnil před očima, získával upravenější podobu, a Lenka si po dlouhé době dovolila vydechnout úlevou. Začala se o sebe znovu víc starat a v jejím chování se objevila energie, která tam dřív chyběla.