…kde měla uložené úspory na první dny.
V kapse skutečně nahmátla obálku s penězi, které jí otec tiše vtiskl do ruky se slovy, že začátky bývají nejtěžší.
„Tak vidíte, prostředky máte. V Praze se neztratíte,“ ujistil ji mladík sebevědomě.
Kristýna rychle ruku stáhla, složila ji do klína a upřela pohled ven z okna. Předstírala zaujetí nekonečnou řadou sloupů, které podpíraly prověšené dráty táhnoucí se podél trati, jen aby nemusela pokračovat v hovoru.
Její spolucestující mezitím rozbalil večeři. Na sklápěcím stolku se objevily konzervy, krajíc chleba i několik rajčat. Když je rozkrojil, šťáva z nich potřísnila služební ubrus narůžovělými kapkami. Ředkvičky rozprostřel na ubrousek, jejich tenké kořínky trčely do stran jako rozčepýřené vousy.
„Poslužte si. A mimochodem, jmenuju se Šimon Hrubý,“ sundal si kšiltovku, mrkl na ni a pokynul k jídlu. „Sám to všechno nesním.“
„Děkuju, nemám hlad,“ odmítla tiše a pootočila se zpět k oknu.
„Jak myslíte,“ pokrčil rameny. S chutí se zakousl do hrbolaté okurky, na jejímž konci ještě zůstal zaschlý kvítek, a z konzervy vylovil vidličkou kus ryby.
Po chvíli ticha se znovu ozval: „Jedete studovat?“
„Prosím?“
„Do školy. Kvůli přijímačkám?“
„Ano, chci to zkusit. A vy?“
„Já? Kdepak. Já už mám po škole. Jednu dobu mi to stačilo, teď pracuju.“
„Aha.“
„Máte trému?“ zeptal se s lehkým úsměvem.
„Z vás?“ podivila se.
„Ne ze mě. Z těch zkoušek.“
„Trochu ano. Ale připravovala jsem se svědomitě.“
„Tak si vezměte aspoň kousek chleba. Energie se bude hodit,“ pobídl ji znovu.
Nejprve jen váhavě, pak s menšími rozpaky si Kristýna přece jen vzala rajče a krajíc. Jednoduchá večeře ji nakonec přišla vhod.
„Máte v Praze kde přespat? A kde si dát do pořádku věci?“ zajímal se Šimon.
„Jednou tam bydlí příbuzní. Sestřenice mojí maminky s manželem. A ještě s nimi žije její maminka, tedy moje prateta.“
„To je fajn. Rodina je jistota…“ vydechl a na okamžik ztichl.
„A co vy děláte?“ osmělila se Kristýna.
„Jsem řidič. V městském dopravním podniku.“
„Aha…“ protáhla trochu zklamaně.
„Čekala jste snad vědce?“ pousmál se křivě. „Ne, jsem obyčejný člověk. Dělnická profese.“
„To je přece poctivá práce,“ snažila se to vyrovnat. „Takové zaměstnání vás uživí kdekoliv.“
Šimon lehce cukl ramenem. „Ano. Uživí všude… To jste řekla přesně.“
Pak už oba mlčeli. On drobil v prstech patku bílého chleba a zamyšleně hleděl do tmy za oknem, Kristýna se také oddala svým myšlenkám.
Jaká asi bude teta Ivana Křížová? Přijme ji srdečně? A co všechno ji v novém městě čeká?
Na další zastávce, když už se venku rozprostřela noc, do kupé vstoupila starší paní a s ní vysoký, energický mladý muž, zřejmě její syn.
„Promiňte, sedíte na mém místě,“ obrátil se mladík k Šimonovi. „Máte horní lůžko.“
„Jistě, hned,“ reagoval Šimon bez odporu a hbitě se vyšvihl nahoru. Ještě stihl na Kristýnu spiklenecky mrknout.
Nový příchozí se otočil k ní. „A vy také. Tohle je moje místo.“
„Nemohli byste si to prohodit?“ ozval se shora Šimon. „Nechte slečnu dole.“
„Vím dobře, co dělám,“ odsekl podrážděně mladík. Jeho matka tiše přihlížela, zatímco on nešetrně strkal jejich tašky pod sedadla a bručel, že je toho příliš.
Kristýna se bez řečí vyšplhala nahoru a natáhla se na tvrdou matraci. Nebyla to její postel doma, odkud každé ráno vídala větev jabloně těsně za oknem. Znávala ji tak dokonale, že by dokázala zpaměti nakreslit každý lístek i křivku větviček.
Kola vlaku klapala do kolejí v monotónním rytmu a dívce se začaly klížit oči. Brzy usnula.
Zdálo se, že i cestující pod ní po delším šramotu konečně ztichli. Jen Šimon se nahoře neklidně převaloval. V polospánku se ocitl zpět v koncertním sále konzervatoře. Čekal ho soutěžní večer, kde se mělo rozhodnout o titulu „Mladý talent“. Byla to šance vystoupit z řady těch, kteří postávají v zákulisí a marně čekají na příležitost.
Ve snu pozvedl housle, kývl na klavíristku a spustil připravenou skladbu.
Sál ztichl. Struny se rozechvěly a prostor zaplnily podmanivé tóny, které se proplétaly jako jemná síť.
Při hře se mu vracely vzpomínky na léta studia, na chvíle, kdy chtěl všechno vzdát, i na okamžik, kdy se objevila žena, kvůli níž se mu znovu chtělo cvičit. Byla starší, jen doprovazečka na klavír, která přišla z nějakého malého města.
Její ruce… Dokázal celé hodiny sledovat, jak lehce kloužou po klávesách. A její tvář, vždy trochu smutná, jakoby vzdálená.
Všimla si jeho pohledů. Asi ji to vyděsilo, protože brzy odešla do jiného souboru. On na ni ale čekával před budovou a potají ji doprovázel kousek cesty. A jednou se na něj obrátila.
Šimon ve spánku zamračeně vydechl.
Tehdy se mu vysmála. Řekla, že je jen kluk.
„Nejdřív se nauč pořádně hrát, a pak si zkoušej někoho zvát na schůzky,“ utrousila s chladným úsměvem. „A přestaň se kolem mě motat.“
Od té chvíle uběhlo několik let. Zranění se ztišilo, ale nezmizelo. Dřímalo někde hluboko a čekalo, až se znovu připomene.
Na oné soutěži ji spatřil znovu. Seděla ve třetí řadě a s lehkým pousmáním ho pozorovala. Poznala ho, tím si byl jistý.
Nehrál dokonale, ale obstál se ctí. Získal druhé místo.
Když se po vyhlášení výsledků ostatní soutěžící nahrnuli k bufetu, přišla k němu. Lehce se dotkla jeho ramene a pronesla:
„Nevystupoval jsi špatně. Kdybys ještě trochu zabral, možná by mezi námi kdysi mohlo být něco víc. Ale teď už ne.“