„Klidně u nás můžeš rodinu přivítat i beze mě, jestli chceš,“ navrhl ještě Radovan smířlivě.
„To nemá cenu. Tradice jsou tradice,“ namítla Veronika rychle. „Příští rok si to vynahradíme. Tentokrát pojedu k našim a bude to vyřešené.“
Radovan pak musel obvolat příbuzné a vysvětlovat náhlou změnu. Byl rozmrzelý – sám na sebe, na okolnosti i na celý ten zmatek. V práci se držel, aby si zlost nevyléval na kolezích, doma ale chodil zachmuřený a po Veronice pokukoval s podezřením. Tušil, že jí současná situace vlastně vyhovuje a že potichu slaví malé vítězství. Všechno se vyvíjelo přesně podle jejích představ, což mu nebylo po chuti. Proto se rozhodl, že si své další kroky zatím nechá pro sebe, i když už o nich mluvil s rodiči.
„Když jsem způsobil, že Silvestr padá,“ vysvětloval matce do telefonu, „uspořádáme společné setkání později. Přijeďte k nám na Vánoce. Jasně, nebude to mít novoroční atmosféru, ale aspoň se všichni sejdeme.“
„To by šlo,“ souhlasila Stanislava Míkaová. „Na Silvestra zůstaneme doma a pak to oslavíme u vás. Navíc by k nám měl dorazit i strýc Bronislav Beneš s manželkou, tak bychom přijeli všichni najednou.“
Radovan přikývl, ale Veronice o tom zatím nic neřekl. Bylo pro něj důležité, aby se oslava konala právě u nich v bytě – chtěl tím dát jasně najevo, že konečné rozhodnutí je vždy na něm.
Veronika, netušící manželův plán, se mezitím těšila, jak si svátky užije u rodičů bez starostí. V duchu si připadala jako ta, která z celé situace vyšla lépe. Netušila však, že dohoda mezi Radovanem a jeho matkou znamená jediné: i tak stráví několik dní u sporáku. Jen se všechno posune o týden později. Podstata i rozsah rodinné sešlosti zůstanou stejné – a práce také.