Tereza Konečná na svůj maturitní večírek vůbec nešla. Její matka rozhodla, že podobné oslavy jsou zbytečný přepych. Kupovat nové šaty kvůli jediné příležitosti, která se už nikdy nebude opakovat, považovala za naprosté plýtvání penězi.
„Převezmeš vysvědčení a okamžitě půjdeš domů,“ oznámila jí ráno nekompromisně, když Tereza odcházela naposledy do školy. „A cestou vyzvedneš Radima Koláře a odvedeš ho na trénink.“
„Mami, prosím…“ zkusila to dívka opatrně. „Nemohla bych tam aspoň chvíli zůstat? Jen se rozloučit se spolužáky? Odejdu ještě před začátkem večera, nikdo si toho ani nevšimne.“
„Řekla jsem jasně, jak to bude,“ ukončila debatu matka chladně. „Nechci to opakovat.“
Tereza si netroufla odporovat. Jakmile jí předali maturitní vysvědčení, tiše se vytratila. Cestou domů jí tekly slzy po tvářích a v hrudi ji svíral známý pocit. Znovu si potvrdila to, čemu věřila už dávno – že ji matka nemá ráda.
Ten pocit v ní zakořenil už v dětství, sotva začala vnímat svět kolem sebe. Matka s ní téměř nevedla obyčejné rozhovory, dávala jí jen pokyny a úkoly. Nikdy ji neobjala, nepohladila, nepolíbila na čelo. Za sebemenší chybu následoval trest. Stačilo nevhodně zvolené slovo nebo drobný prohřešek.
Přitom Tereza nebyla problémové dítě. Ve škole patřila k nejlepším, doma pomáhala, jak jen mohla. Nikdy se neodmlouvala, nesnažila se vzdorovat. Ze všech sil se snažila být dokonalá, aby si zasloužila pochvalu, vlídné slovo nebo alespoň krátké pohlazení.
Místo toho však přicházela jen kritika. Matka si vždy našla důvod, proč ji pokárat a zahájit svou oblíbenou formu „výchovy“ – naprosté mlčení. Přestala s ní komunikovat, jako by Tereza přestala existovat. Tyto tiché tresty trvaly někdy týdny. Jednou s ní nepromluvila celé dva měsíce. Dnes si už Tereza ani nedokázala vybavit, čím si tak přísný trest vysloužila.
Z útržků rodinných rozhovorů věděla, že před jejím narozením rodiče dlouho nemohli mít děti. Podstoupili řadu vyšetření a léčeb, ale bez výsledku. A pak, když už téměř ztratili naději, se narodila ona.
„Jak je to možné?“ přemýšlela často. „Tak dlouho na mě čekali, a přesto se zdá, že moje narození nikomu radost nepřineslo. Proč mě tedy maminka odmítá? A táta? Chová se, jako bych mu překážela. Zato Radim Kolář… toho oba bezmezně zbožňují.“
Když se bratr narodil, bylo Tereze osm let. Od té chvíle jako by její vlastní dětství skončilo. Matka náhle zapomněla, kolik jí je, a naložila jí odpovědnost, která by byla náročná i pro dospělého.
Tereza uklízela celý byt, chodila nakupovat, prala a žehlila dětské prádlo, hlídala bratra, kdykoli si matka potřebovala odpočinout nebo někam odejít. A přesto se od ní očekávaly výborné studijní výsledky. Jakmile přinesla horší známku, následoval další trest.
Když Radim trochu povyrostl, vodila ho do školky a zase ho vyzvedávala. Postupně na ni přibývaly další a další povinnosti a bylo zřejmé, že tím její role v rodině zdaleka nekončí.