K běžným povinnostem postupně přibylo i vaření. Ne že by musela připravovat úplně všechno, ale večeře byla výhradně na ní. Snažila se, zkoušela nové recepty, hlídala, aby bylo jídlo teplé a chutné. Přesto se nikdy nedočkala jediné pochvaly. Jako by její úsilí bylo samozřejmostí, která nestojí ani za zmínku.
Když Tereze Konečné bylo sedmnáct, začala si čím dál jasněji uvědomovat, že doma zastává roli někoho mezi služkou a chůvou. Nepřipadala si jako dcera. Spíš jako pracovní síla, která má fungovat bez řečí. Byla přesvědčená, že ji rodiče potřebují jen kvůli tomu, co pro ně dělá.
„Dobře,“ říkala si v duchu, „jakmile odmaturovám, odjedu studovat jinam. Přihlásím se na vysokou a začnu nový život. A pak uvidí, jaké to je, když tu nebudu.“
V den maturitního plesu, večer po návratu z oslavy, přivedla Radima Koláře z tréninku a u večeře oznámila své rozhodnutí.
„Podám si přihlášku na univerzitu,“ řekla klidně, i když cítila napětí.
Matka ani nezvedla oči od talíře. „A k čemu?“ utrousila chladně.
„Jak to myslíš?“ nechápala Tereza. „Mám jen jednu dvojku na vysvědčení. Myslím, že mám slušnou šanci se dostat.“
„Na to rovnou zapomeň,“ odpověděla matka tvrdým hlasem. „Nikdy nikam nepojedeš.“
„Proč?“ vydechla Tereza.
Matka se obrátila k Radimovi a náhle změnila tón. „Radimku, běž si do pokoje. Už jsi dojedl, viď?“
Chlapec poslušně odešel. Jakmile za ním zapadly dveře, matčin výraz ztvrdl.
„A kdo se o něj bude starat?“ vyjela na Terezu. „Kdo ho bude vodit na kroužky? Ještě je malý, nemůže jezdit po městě sám.“
„Mohl bych ho vozit já,“ ozval se překvapivě otec, Matěj Havelka.
„Ty?“ obořila se na něj. „A proč by to nemohla dělat ona? Myslíš, že jsem ty roky vychovávala cizí dítě zadarmo? Ať si to odpracuje!“
Tereza strnula. Vidlička jí vyklouzla z ruky a cinkla o talíř. Možná se přeslechla… Musela se přeslechnout.
„Nech toho,“ napomenul ji tiše otec. „Teď není vhodná chvíle.“
„Mlčela jsem dost dlouho!“ vybuchla matka. „Je načase, aby věděla pravdu. Univerzita? Nesmysl! Půjde pracovat do továrny. Už ji živit nehodlám!“
V místnosti se rozhostilo tíživé ticho. Tereza nebyla schopná slova. Otec také mlčel.
„Vypadni,“ zasyčela matka.
Dívka pomalu vstala. Na okamžik zaváhala, kam má vlastně jít.
„Řekla jsem ven! Okamžitě!“ křičela matka v návalu hysterie.
Tereza vyběhla z bytu, seběhla schody a bezcílně se rozběhla ulicemi. Zastavila se až o několik bloků dál, srdce jí bušilo až v krku.
„Půjdu za babičkou,“ napadlo ji náhle. „Třeba mi konečně někdo řekne, co se tu děje.“
Babička z otcovy strany ji vyslechla bez přerušení. Pak si těžce povzdechla.
„Nikdy jsem si nemyslela, že ti to budu muset říct,“ začala pomalu. „Ale Eliška Bartošová tentokrát nelhala. Jsi dcera pouze mého syna.“
„Cože?“ zašeptala Tereza, které se hroutil svět. „A kdo je tedy moje matka?“
„Porodila tě jedna z jeho studentek,“ vysvětlovala babička tiše. „Měli spolu románek. Otěhotněla a myslela si, že když s Eliškou neměli děti, Matěj ji opustí a vezme si ji. Jenže on nic takového v plánu neměl. Když pochopila, že si ho nezíská, pohrozila, že tě po porodu nechá v nemocnici. To tvůj otec nedokázal připustit. Řekl jí, ať dítě donosí, že si tě vezme k sobě. A také to udělal. Všechno přiznal manželce. Ta byla v šoku, dokonce uvažovala o rozvodu, ale nakonec…“