…nakonec si to rozmyslela. Rozvod odložila a rozhodla se vychovávat dítě, které její muž zplodil s jinou ženou.
Možná doufala, že si k tobě časem najde cestu a přijme tě za vlastní. To se ale nestalo. Několikrát jsem jí nabízela, že si tě vezmu k sobě, že tě vychovám já. Vždycky to rázně odmítla. A pak se narodil Radim Kolář, potřebovala pomoc v domácnosti. A tím je vlastně řečeno všechno.“
„Víš aspoň, kde je moje skutečná maminka?“ zeptala se Tereza Konečná sotva slyšitelně.
„Nemám tušení. Pokud vím, nikdy se neozvala. Ale neztrácej kvůli tomu naději, Terezko. Takový osud ti připadl. Měla bys být vděčná, že tě nenechala v porodnici a že tě tvůj tatínek přijal. Ani já jsem pravdu neznala hned. S Eliškou Bartošovou si zrovna nerozumím, vídáme se zřídka. A s tou školou máš pravdu – zkus to. Myslím, že nastal čas, abych ti pomohla. Něco mám našetřeno. Není to jmění, ale když se dostaneš na vysokou, pokryje to nájem i živobytí. A pokud získáš kolej, bude to ještě snazší. Hlavně se netrap. Usmívej se na svět. Zasloužíš si to.“
„Můžu zatím bydlet u tebe?“ vyhrkla Tereza. „Nechci tam zůstávat. Nedokážu to.“
„Samozřejmě. Přestěhuj se. Budeš mít klid na přípravu.“
Po chvíli váhání se znovu ozvala: „Myslíš, že bych měla zkusit najít svoji mámu? Třeba o ní táta něco ví…“
Babička se zamyslela. „Nejsem si jistá, jestli by to bylo moudré. Kdyby o tebe stála, dávno by tě vyhledala. Netušíme, jak žije. Třeba by ji tvůj příchod jen vyvedl z rovnováhy. Je to pro tebe cizí člověk.“
„Asi máš pravdu,“ přikývla Tereza, přitulila se k ní a rychle si otřela slzy. „Takže ty jsi vlastně můj nejbližší člověk.“
„Nejen já,“ usmála se stařenka. „Máš tatínka i bratra. Všechno se časem usadí. Neboj se. Dělej, co považuješ za správné, a ostatní nech plynout.“
Tereza Konečná byla na univerzitu přijata. Po celou dobu studia stála babička při ní a finančně jí pomáhala. Také Matěj Havelka posílal peníze, i když potají – Eliška Bartošová se totiž nedokázala smířit s tím, co nazývala „zradou nevděčné holky“.
Po promoci dostala Tereza umístěnku na druhý konec republiky. Odjela, našla si tam práci, vdala se a narodily se jí dvě děti.
Domů se víc než dvacet let nepodívala. Přijela jen na babiččin pohřeb. Přespala tehdy v jejím bytě, který jí – jak se později ukázalo – stařenka odkázala závětí.
Toto rozhodnutí přivedlo Elišku Bartošovou k nepříčetnosti.
„Nestačilo, kolik nás už stála?“ křičela na manžela. „Nevděčnice jedna! A teď má dostat ještě byt? To jako proč? Tvoje matka se snad na stará kolena zbláznila!“
„Nechápu, proč tak vyvádíš,“ odpověděl klidně Matěj Havelka. „Tereza za to nemůže. Bylo to maminčino přání.“
„Může za to, že se vůbec narodila!“
„Slyšíš se vůbec? Jestli někdo nese vinu, tak já. A víš co? Nikdy jsem nelitoval, že mám dceru. Právě takovou dceru, jakou mám.“