Ještě víc – jsem na ni hrdý…
Tereza Konečná se tehdy dědictví vzdala. Společně s manželem dospěli k závěru, že tak to bude nejlepší. Nechtěla, aby se kvůli bytu dál prohlubovaly staré rány.
O několik let později, když zemřel jejich otec, přešel babiččin byt na Radima Koláře. Ten jej bez dlouhého rozmýšlení prodal a brzy nato se objevil u sestry.
Přijel bez ohlášení. Otevřela mu dveře a on ji pevně objal.
„Rozhodl jsem se, že se přestěhuju k vám,“ oznámil jí s úsměvem. „Město má budoucnost, počasí mi vyhovuje. Pomůžete mi pořídit byt?“
Tereza si s mužem vyměnila rychlý pohled.
Radim se rozesmál. „Klid, nemyslel jsem finančně. Spíš poradit s výběrem.“
„A co maminka?“ zeptala se opatrně Tereza. „Zůstala tam úplně sama.“
„Aspoň si odpočine,“ odpověděl rázně. „Už mám dost její zášti.“
„Ona se opravdu nezměnila?“
„Ne. Nenávist v ní jen bují. Vůči tobě, tátovi, babičce… Ke mně se sice chová jinak, ale z té její lásky je mi někdy úzko.“
„To bys neměl říkat, Radime.“
„Co? Že jsem přijel? Myslel jsem, že tě to potěší. Chci normálně žít. Blízko tebe. A tvých dětí.“
„Jsem ráda, že jsi tady,“ ujistila ho tiše. „Jen mi jí je líto. Stárne. Co když bude potřebovat pomoc?“
„Když bude něco nutného, dá vědět,“ uťal debatu. „Už to nechci řešit.“
Dva roky poté se Tereza přesto vydala zpátky do rodného města. Nešlo jí to z hlavy.
Zazvonila u dveří bytu, kde kdysi vyrůstala. Za nimi se ozvalo pomalé šourání.
Dveře se otevřely.
„Dobrý den, mami,“ pronesla opatrně. Netušila, jak bude přijata.
„Ty?“ Žena před ní zestárla. Vlasy měla úplně bílé, tvář unavenou. Ustoupila stranou a nechala ji vejít.
„Co tady chceš? Proč ses objevila?“ snažila se znít tvrdě, ale hlas se jí třásl.
„Přijela jsem pro tebe.“
„Pro mě?“ nechápala.
„S Radimem bychom si přáli, abys byla s námi.“
„Radimek…“ zašeptala dojatě. „Tak on tě poslal?“
„Samozřejmě.“
„A proč nepřijel sám?“
„Má hodně práce. A jeho žena každým dnem rodí. Nechceš vidět vnouče?“
„Vnouče? Bude to kluk?“
„Doktoři to tak odhadují.“
Starší žena si povzdechla. „Proč vlastně odjel? Mohl zůstat tady. Co mu scházelo?“ zamumlala spíš pro sebe, aniž by se na Terezu podívala.
„I moje děti by tě rády poznaly,“ dodala Tereza jemně.
„Děti? Ty máš děti?“
„Dvě. Pavla a Elišku.“
„Elišku?“ podivila se matka. „Proč jsi jí dala moje jméno?“
„Protože se mi líbí. A… jsi přece moje máma.“
„Neříkej to. Obě víme, jak to bylo.“
„Možná. Ale vychovala jsi mě. Naučila jsi mě všechno podstatné. Donutila jsi mě studovat. Bez tebe bych nebyla tím, kým jsem. Děkuju ti… za všechno.“
Starší žena na ni hleděla, jako by slovům nerozuměla. Pak udělala pár kroků, objala ji a mezi vzlyky zašeptala:
„Odpusť mi, děvčátko…“
Zbytek života prožila matka Terezy na opačném konci republiky.
Obklopená dětmi a vnoučaty.