Zvonek u dveří se rozezněl právě ve chvíli, kdy si Karolína Švecová v koupelně nanášela noční krém a chystala se ulehnout. Miroslav Urban už dávno spal v obýváku na gauči a jeho pravidelné chrápání se neslo celým bytem. Nečekané vyzvánění ji polekalo, přesto si přehodila župan a šla otevřít.
„Tak otevři! Vidím, jak se ti hýbe stín u kukátka!“ zahřměl z chodby pronikavý hlas Ivety Smutnýové. Miroslavova sestra nikdy neuměla být nenápadná. Její výrazná postava i hlučný projev z ní dělaly nepřehlédnutelný živel v jakékoli společnosti.
Karolína pootevřela dveře. Na obličeji měla pleťovou masku a vlasy natočené v natáčkách, takže působila poněkud zaskočeně.
„Ahoj…“
„Nazdar! Ještě nespíte, to je paráda. Byli jsme kousek odsud venku, metro nám ujelo, tak přespíme tady,“ oznámila Iveta bez zaváhání a už se cpala dovnitř. Za ní se protlačil její manžel Dalibor Beneš a jejich syn Štěpán Pražák.
„Kde je brácha? Míro! Ty chrníš? Vstávej, máš tu návštěvu!“ rozesmála se Iveta hlasem připomínajícím kombinaci hrošího zabučení a sloního škytání. Karolíně při tom tiklo víčko. Bylo jí jasné, že poklidný večer je nenávratně pryč.
„Karolíno, nestůj jak přimražená. Něco nachystej na stůl, příbuzní mají hlad!“ poručila Iveta.
Karolína střelila po manželovi výmluvným pohledem, jenže Miroslav jen bezradně pokrčil rameny.
„Pojďme si sednout k televizi,“ navrhl. „Karolína nám zatím připraví něco lehkého. Chlapi, běží fotbal!“
Hostitelka zůstala stát mezi dveřmi kuchyně a obýváku a nevěřícně sledovala, jak sedmiletý Štěpán v botách vyskočil do jejího oblíbeného křesla. Dalibor si mezitím pohodlně sedl a zasněně poznamenal:
„K tomu zápasu by se hodily chipsy. Myslíš, Ivet, že tu mají i něco na zapití?“
Karolína se otočila k manželovi a tiše, ale jedovatě pronesla:
„Míro, myslíš, že má Dalibor náhradní zuby?“
Dalibor se zakuckal, Iveta vyprskla smíchy.
„Ty jsi číslo! Tak pojď, ukaž mi kuchyň, pomůžu ti.“
„Hned jak si Štěpán očistí moje křeslo,“ odsekla Karolína.
„Štěpáne! Boty se zouvají u dveří!“ napomenula syna Iveta. Chlapec, aniž by zvedl oči od mobilu, odkopl tenisky na zem a s vážnou tváří si strčil prst do nosu.
Karolína potlačila povzdech a odvedla švagrovou do koupelny.
„Tady máš hadr. Křeslo potřebuje vyčistit. Prohlídku bytu necháme na potom.“
„No teda, pohostinnost hadr,“ zamumlala Iveta a hadr podala synovi. Ten jen kývl, ale křesla se ani nedotkl.
Karolína si v duchu plánovala, že připraví pár chlebíčků, objedná taxi a tím návštěvu elegantně ukončí. Krájela salám, když se ozvalo podezřelé mlaskání. Otočila se a spatřila Ivetu, jak si nabírá naběračkou boršč přímo z hrnce a bez talíře ho polyká. S úsměvem, ještě než sousto stačila spolknout, jí polévka stekla po bradě a potřísnila halenku.
Bez nejmenšího studu si otřela obličej lemem látky, halenku svlékla a podala ji Karolíně.
„Hoď mi to do pračky, prosím. Máš tak skvělý model! My doma máme starý krám, o takové si můžu nechat jen zdát.“
Karolína otevřela ústa, ale nestačila nic říct. Události nabíraly tempo. S umazanou halenkou v ruce chtěla protestovat, když do kuchyně vpadl Štěpán.
„Potřebuju na záchod! Je tam zásuvka?“ zeptal se naléhavě.
„Zásuvka? Ne… proč?“ vyhrkla zmateně.
„Dalibore!“ zařvala Iveta. „Malej musí!“
Následujících deset minut se všichni přehrabovali zásuvkami a skříněmi, aby našli prodlužovačku. Štěpán měl citlivé trávení, na toaletu chodil zřídka, zato na dlouho – a výhradně s mobilem v ruce. Baterie mu teď docházela, což byla podle všeho krizová situace.
Když byl konečně zajištěn přísun elektřiny i klid pro dítě, dospělí se vrátili do kuchyně. A právě ve chvíli, kdy Karolína svírala v ruce Ivetinu znečištěnou halenku a přemýšlela, zda ji opravdu vloží do pračky, se situace posunula zase o krok dál.