Právě tahle nestydatost byla pro Karolínu posledním potvrzením toho, že Iveta se nikdy nezmění. Pomluvy, přetvářka a hulvátské vystupování – to byla její přirozenost.
Když se večer chýlil ke konci, Iveta se k ní znovu přimotala, už notně ovíněná.
„Karolíno! Po oslavě se přesuneme k vám, tady je to nějaký mrtvý. U vás to rozjedeme dál,“ zamumlala se zaplétajícím jazykem.
Karolína se na ni podívala chladně a bez zaváhání odpověděla: „Dnes nikoho nepřijímáme.“
Iveta na okamžik zůstala stát s otevřenými ústy, jako by nerozuměla, že někdo může vyslovit tak jasné ne.
Definitivně ji však utvrdilo něco jiného. Když šla kolem toalet, zaslechla Ivetin hlas. Uvnitř hlasitě líčila několika příbuzným smyšlené historky. Tvrdila, že Karolína jen hraje hodnou paní domu, ale ve skutečnosti je prý nesnesitelná. Vyčítala jí, že hostům nenabídla pohodlné postele a nechala je přespat na starém rozvrzaném gauči. Přidala i poznámky o nepořádku v domě a dokonce naznačila, že Karolína ke svým penězům nepřišla poctivě. Chrlila jednu lež za druhou – a nejhorší bylo, že někteří jí ochotně naslouchali a pak po oslavenkyni vrhali pochybovačné pohledy.
Karolína sevřela rty. „Dobře, Ivetko. Do mého domu už víckrát nevkročíš,“ zašeptala si pro sebe. Byla přesvědčená, že dělá správnou věc. Některé vazby je prostě nutné přestřihnout.
Do sálu se mezitím vrátil moderátor večera a požádal o pozornost.
„Než přineseme hlavní chod, připravila si pro vás oslavenkyně malé překvapení – krátkou prezentaci z dnešního dne.“
Na zdi se rozsvítil projektor. Nejprve se objevily veselé fotografie z oslavy – usměvavé tváře, připíjení, objetí. Hosté se poznávali a smáli. Pak se ale obraz změnil. Následovalo video označené jako „z archivu“.
Na záznamu byla kuchyně. Iveta si právě strkala do kabelky neotevřené lahve. Ozval se její hlas:
„Podej sem ten sáček! Co ta zbohatlice ještě nakoupila? Jé, kaviár! To beru. Kluci, nešetřete se!“
„Můžu otevřít tuhle flašku?“ zazněl Dalibor Beneš.
„Jasně, Dalibore! A vezmi i ten uzený losos!“ pobízela ho Iveta.
Šlo o nahrávku z malé kamery, kterou měla Karolína v kuchyni kvůli bezpečnosti. Video zachycovalo Ivetu, Dalibora Beneše i Štěpána Pražáka, jak se bez ostychu cpou jídlem určeným na pozdější část večera. Jejich posměšné poznámky na adresu hostitelky byly slyšet zřetelně. V závěru záběru Iveta dokonce utěrkou utírala Štěpánovy tenisky, které si zašpinil krémem z dortu. Poté popadli další balíčky a nenápadně zmizeli.
Projekce skončila. V sále zavládlo hrobové ticho.
Iveta prudce vstala, nacpala plastové krabičky do tašky a zachraptěla: „Kluci, odcházíme z tohohle terária.“
Několik lidí se zvedlo spolu s ní, ale většina zůstala sedět, už bez úsměvů. Pohledy mluvily za vše.
Karolíně odchod části hostů náladu nezkazil. Oslava pokračovala v klidnějším, důstojnějším duchu. Kamil Moudrý i jeho blízcí si o Ivetě a jejím okolí udělali jasný obrázek. Mnozí příbuzní s nimi po této scéně přerušili styky. A ti, kteří to neudělali, se pro Karolínu stali jen jakýmsi sítem – přes ně už k ní nikdo další nepronikl.
Přátelství s Kamilovou rodinou přineslo pozitivní změny i doma. Miroslav Urban přestal trávit večery u televize, víc se soustředil na práci a začal chodit s Kamilem do posilovny.
„Není náhoda, že nás formují lidé, kterými se obklopujeme,“ říkávala Karolína s úsměvem, když pozorovala, jak se její muž mění k lepšímu.
Miroslav jí nic nevyčítal. I on si k Ivetě po tom večeru vytvořil odstup, i když by sám tak radikální krok nikdy neudělal. Karolína se však nebála postavit pravdě čelem a veřejně odhalit bezohledné chování své příbuzné. Tím si jednou provždy ulevila od dotěrné a neuctivé části rodiny.