Karolína Švecová se samozřejmě k žádnému praní nechystala. Beze slova podala Ivetě Smutnýové igelitový sáček a s ledovým klidem jí oznámila, že samoobslužná prádelna je hned v sousedním domě. Iveta jen pokrčila rameny, jako by šlo o drobnost, a pohodlně se usadila ke stolu.
„Máte to tu pěkné,“ poznamenala s plnou pusou salámu, když si bez ostychu ukrajovala další kolečko. „Rekonstrukce se vám povedla, nábytek taky není zrovna nejlevnější. Z čeho to všechno financujete?“
Karolína na okamžik ztuhla. „Prosím?“
„Ptám se, kde jste na to vzali,“ zopakovala Iveta a opřela se v židli. „Mirek si pořád stěžuje, že sotva vyjde s penězi. A přitom bydlíte v centru a v takovémhle bytě. To mi nějak nesedí.“
V Karolíně to začalo vřít. Držela se jen proto, že mezi příbuznými jejího muže byli i lidé, kterých si vážila, a nechtěla jim dát záminku k pomluvám, které by Iveta jistě ráda rozšířila.
„Existuje jedno tajné místo,“ pronesla nakonec klidně. Hosté se zvědavě naklonili blíž. Karolína si dala načas, pak zřetelně vyslovila: „Jmenuje se to práce.“
„Ale my pracujeme, drahá,“ ohradila se Iveta dotčeně. „Jenže poctivou dřinou člověk miliony nevydělá. Vám se ale evidentně daří víc než dobře. Takže asi víte, jak si přilepšit bokem. Mohli byste se s rodinou podělit. A my bychom pak nemuseli nic nikde vykládat.“
To už Karolína nevydržela. Hrnkem prudce udeřila o stůl, až tekutina vystříkla na ubrus, a vstala.
„Tak dost, Mirku! Buď své sestře zavoláš taxi, nebo se o ni starej sám. Já končím. Jdu spát. A jestli mě někdo probudí, klidně zavolám policii.“
Z ložnice ještě dlouho slyšela tlumené hlasy, smích a cinkání nádobí. Nakonec si nastavila budík na šestou a vyčerpáním usnula.
Jak předpokládala, Iveta se svými „chlapci“ u nich přespala. Karolína se s nimi ráno potkat nechtěla. Tiše se oblékla, vzala kabelku a odjela do práce dřív než obvykle. Telefon jí několikrát zavibroval – Miroslav Urban psal i volal – ale ona zprávy ignorovala. Už jen samotné ticho kanceláře jí připadalo jako balzám. Dorazila o hodinu a půl dřív, uvařila si kávu a v klidu se pustila do papírů.
Po pracovní době se zastavila v obchodě. Z parkoviště pak zavolala manželovi.
„Mirku, sejdě dolů. Potřebuju pomoct s nákupem.“
„To to sama neuneseš?“ ozvalo se ospalé zívnutí.
„Ne,“ odsekla. „Buď rád, že tě neposílám pryč úplně. Všechno chystám na svoje narozeniny sama.“
Pravdou bylo, že hlavní příjem domácnosti už několik let zajišťovala ona. S postupem v kariéře rostl i její plat, díky čemuž mohli byt modernizovat a pořídit si kvalitní auto. Miroslav býval kdysi ambiciózní, jenže postupně pohodlněl. Místo kurzů a sportu trávil večery u televize s fotbalem.
Tašky odnesl do předsíně a bez dalšího slova se vrátil na gauč.
Když Karolína otevřela dveře do kuchyně, zůstala stát jako opařená.
Špinavé talíře byly naskládané po celé lince i na stole. Zbytky jídla osychaly na talířích, drahé sýry a uzeniny, které si schovala na oslavu, ležely rozbalené a okoralé. Ve sklenici od červeného kaviáru, který koupila speciálně na slavnostní přípitek, plavaly nedopalky. Vzduch byl těžký a páchnoucí.
„To snad není možné…“ vydechla, ale slušná slova jí chyběla.
Lahve kvalitního alkoholu, připravené na večer, byly buď prázdné, nebo aspoň načaté.
„Karolíno,“ ozval se Mirek z obýváku. „Psali mi bratranec Kamil Moudrý a strejda Vlastimil Vaněk. Prý na tvoje narozeniny nedorazí.“
„Cože?“ Otočila se k němu. „Proč? Všechno jsem plánovala podle počtu hostů. A chtěla jsem je poznat blíž.“
„Nevím…“ zamumlal a uhnul pohledem.
Zúžila oči. „Mám pocit, že mi něco tajíš. Tak mluv. Řekni mi přesně, co se stalo a co jim kdo napovídal.“